Jake Spirit

4. března 2016 v 21:45 | Anet
Hiya guys! :3 Tady je nová OC creepypasta, jmenuje se Jake Spirit (buďte na něj hodní :>). Jde o to, že to vlastně není moje OC, ale pomáhala jsem jí napsat jednomu človíčkovi ( https://www.facebook.com/Jakethespirit ), takže veškerý nápad příběhu a jeho vzhledu patří jemu. Nebojte se komentovat, bereme i spravedlivou kritiku :3
-
-
-
Dneska ráno, když jsem se probudil...no myslel jsem si, že je to den jako každý jiný. Den plný nudy a zmatku. Ale kdo ví? Možná bude dnešek výjimečný. Nejdříve se představím. Jmenuji se Jake Wolf a je mi 13 let, vlasy mám hnědé a oči světle modré, skoro až do šediva a v levém uchu mám dvě náušnice, ale to asi nikoho nezajímá. Nemám rád sport, ne že by mi nějak nešel, najdou se i horší, jen mě to prostě nebaví. Nikdy jsem nebyl nejchytřejší, ale taky ne nejhloupější, spíš tak průměrný. Mám zrovna nastupovat do nové třídy na gympl. Jsem za to i trochu rád. V minulé třídě mě všichni dost ignorovali. Všichni až na Samanthu.
Asi chcete vědět proč jsem byl tak ostatními "nebraný" a nikdo se se mnou nebavil? To sám do teď nevím, ale vím co mi spolužáci udělali. Byli jsme na školním povinném výletě a museli jsme šlapat do kopce. Všude byly kameny, stromy, ze kterých opadávalo jehličí...prostě typický les. Parta třídních blbů za mnou běžela a začali do mě strkat. Postupně byli pořád odvážnější, pak to však přehnali, ztratil jsem rovnováhu a spadl na ostrý kámen.

***

,,Tak už by jsi mi laskavě řekl, co se vlastně stalo?" pronesla klidně Samantha a začala mi pomalu sešívat ránu na nose. Bolelo to, protože to vlastně neuměla, ale i tak jsem se cítil u ní skvěle. Jen už mě štvalo, jak se neustále vyptávala.
,,Proč to vlastně chceš tak moc vědět? Bylo to o kámen, to ti musí stačit."
,,To přeci vím, je to jediné, co jsi mi o tom řekl. Víš, mám o tebe docela strach, proto se tě na to ptám."
,,Už to budeš mít konečně hotový?" vypadá to, že jí tak trochu ignoruju? To opravdu ne, její věty si neustále musím přehrávat v hlavě, ale teď už jsem začínal vnímat hlavně tu bolest. Najednou se však odtáhla a začala si sklízet věci. ,,Hotovo. Kdyby se to náhodou uvolnilo, zavolej. Moje číslo máš. A nesahej si na to."
,,Děkuju ti." mile jsem se usmál, jak jen to šlo, vstal jsem, odběhl ke dveřím a otevřel jí. ,,Uvidíme se?"
,,Hmm? Jo jasně, v pondělí ve škole. Pokud tam tedy budeš."
,,Neboj se, budu. Hlavně tam budu pro tebe." nasadila ten svůj neodolatelný úsměv, dala mi pusu na tvář a odešla. Chvíli jsem tam jenom stál a snažil se pobrat, co se to vlastně stalo. Cítil jsem se jako v nebi. Zavřel jsem dveře a...najednou se to prostě zlomilo. Cítil jsem se hrozně sám. A navíc mě začala bolet hlavu. Už zase. Nesnáším tu bolest. Raději jsem si vyčistil zuby, převlíkl se do pyžama, spolky nějaký prášky na bolest hlavy a zachumlal se do svojí postele. Zítra snad bude líp. Dnes ráno totiž odjeli moji rodiče pryč a vrátí se až v sobotu večer. Takže budu mít aspoň část nejlepšího dne jen pro sebe. Ale jak jsem si myslel-dnešek nebyl výjimečný.

***

Probudil jsem se až někdy kolem desáté hodiny ráno. Měl jsem docela hlad a hlava už nebolela, tak jsem se v rychlosti převlíkl do černých tepláků, černého trička, bíločerné, pruhované mikiny a černobílých bot adidas a rychle jsem utíkal ze dveří, mále jsem až zapomněl zamknout. Běžel jsem do jednoho obchodu nedaleko a koupil si kuřecí bagetu. Ani vařit neumím, ale to mi nikdy nevadilo. Pořádně jsem se do ní zakousl, ale najednou mi v kapse zapípal mobil. Někdo mi napsal. "Ahoj, nechceš se setkat se mnou, Klaris a Ester na náměstí? Půjdeme vrátit knížky do knihovny, tak mě napadlo, že když nemáš nic na práci...no prostě přijď." stálo ve zprávě od Samanthy. Lehce jsem se nad tím i pousmál, i když Klaris ani Ester jsem neměl rád, moje bývalý spolužačky a poslední dobou se až moc se Sam scházejí. Dojedl jsem svou bagetu a pomalu šel směrem na náměstí, pak se za mnou však ozval křik.
"Rocky! Rocky vrať se!" rychle jsem se otočil. Viděl jsem menšího pejska, jak běží po chodníku a za ním vlaje vodítko. Běžel za nějakou toulavou kočkou. Pak však vběhl na silnici. ,,Rocky!" vykřikl jeho majitel a jen přihlížel, jak se na něj řítí auto. Začala mě neskutečně bolet hlava. Všechno kolem mě se nějak divně vlnilo. Naprosto bych přísahal, že jsem viděl, jak něco Rockyho vzneslo, pod ním klidně projelo auto, které sice brzdilo, ale nějak to nemělo moc dobrý účinek a pak to něco postavilo Rockyho přímo přede mě. Bolest hlavy potom pomalu ustávala a já stál jako opařený. Zíral jsem na toho psa a snažil se to všechno pobrat. Vlnění přestalo, všichni se na mě dívali tak divně. Jakmile si majitel vzal Rockyho a přitiskl si ho k hrudi raději jsme se rozběhl dál na náměstí. Mohla to být telekinéza? N-ne...to je prostě nemožný! Když jsem už v dálce viděl Sam, Klaris a Ester, zpomalil jsem a šel normální chůzí. Musel jsem se trochu uklidnit.
Sam už na mě z dálky mávala. Musel jsem se určitě začervenat. Kvůli ní to s těma dvěma přežiju. Když jsem k nim přišel, tak Ester i Klaris něco psaly na mobilu a hrozně se chichotaly. Jakmile mě zahlídl mobil rychle schovaly. ,,Nazdárek Jakeu!" pozdravily mě sborově a nasadily až moc podezřelý úsměv. Jen jsem kývl místo odpovědi a přesunul se k Sam. Pomohl jsem jí pobrat knížky a snažil se nevnímat, jak se ti dvě pořád tlumeně smějí. Začalo mě i zajímat, co tam pořád je tak zajímavé. Když jsme šli ke knihovně díval jsem se jim chvilku přes rameno, ale tak, aby si toho nevšimla ani jedna z nich. Rozpoznal jsem, že něco píšou do nějaké skupiny, kde jsou mojí bývalí spolužáci a rozpoznal jsem i některé mé budoucí spolužáky na gymplu. Podíval jsem se na Sam a pošeptal jsem jí: ,,Nevíš co to ty dvě do té skupiny pořád píšou?" Zmateně se na mě podívala, pak jen odvrátila pohled. "Vím, píšu to tam taky." odpověděla šeptem, ale ne tak opatrně jako já, proto se Ester otočila. ,,To není vůbec slušné se někomu takhle dívat přes rameno."
,,Jasně Jakeu, copak jsi všechno zjistil?" přidala se k ní Klaris.
"Právě, že nic. Jen, že něco píšete mím budoucím a bývalým spolužákům."
"Zajímá tě, o čem se tam bavíme?" ušklíbla se Ester a podala mi svůj mobil. "Na. Jen si to hezky přečti, když už je to o tobě. Jen ať víš, co se o tobě díky nám a hlavně Sam říká."
"Ester! Nech toho!" vykřikla Samantha a vytrhla jí mobil z ruky. Celé jsem to sledoval, cítil jsem, jak mi zase začíná bolet hlava. Musel jsem z nějakého důvodu sledovat jen ten mobil. Nic jiného jsem neslyšel. Mobil se sám vymanil ze Samanthy ruky a já ho lehce popadl. Pamatuju si, jak mi Sam mlátila těma jejíma pěstičkama do hrudi a já jen tiše četl všechny ty pomluvy. O tom, že jsem gay, jak mě viděli, že jsem se vyspal s naším třídním jen proto, abych si zlepšil průměr...
"Vždyť tohle není vůbec pravda!" naštval jsem se a hodil s mobilem o zem...tedy hodil bych, kdyby ho Klaris včas nezachytila. Odstrčil jsem od sebe Sam a šel od nich pryč. Bolest hlavy stoupala a já měl na ně hrozný vztek. Hlavně na Sam.
"Ale notak, musel jsi vědět, že něco není v pořádku, když se s tebou bavila jen jedna osoba ze třídy. Zjišťovala si o tobě informace a my jsme si je hezky předělávaly, víš?" pronesla tím svým otravným tónem Ester a to mě nějak donutilo se zastavit. Všechny ty roky se Sam byly na nic. Ve zkutečnosti jsem nikoho neměl. Jedině tak rodiče, ale ti tady také teď nebyli. Otočil jsem se na ně. Bolest už přesahovala veškeré meze. ,,Pain will be destroyed." všechny tři se na mě nechápavě podívaly. Pak si však všimly, že se jim soustředím na krky. Začalo je to škrtit. Snažily se to zastavit, ale kdo by mohl zastavit něco, co vlastně ani neexistuje?! Musel jsem se tiše smát, ale čím víc se dusily, tím větší jsem cítil radost a čím větší jsem měl radost, tím hlasitěji jsem se smál. Když padly na zem nemohly se hýbat. Nemohly, protože byly mrtvé. Dřepl jsem si k Sam a pohladil jí po vlasech. "A já ti věřil. Celou tu dobu." pak se však z dálky začaly ozívat policejní sirény. Určitě to někdo musel vidět. Dál jsem se už o něj nestaral a rozběhl se rychle domů. Běžel jsem po chodníku a odstrkoval všechny pryč z cesty. Ohlídl jsem se za sebe, ale to jsem zřejmě neměl dělat. Kvůli mé hrozné "šikovnosti" jsem zakopl o vlastní nohu a vrazil do nějakých hliníkových štaflí. Niko na nich naštěstí nestál, ale byl na nich zavěšený kyblík s bílou barvou. Vím, že mi spadl přímo na obličej, jak jsem padal na záda a začaly mě z toho nesnesitelně pálit oči. Setřel jsem trochu barvu do svého rukávu jen natolik, abych viděl před sebe a rozběhl jsem se dál směrem ke svému domu. Potlačoval jsem slzy a navíc jsem cítil, že je ta barva i hodně na vlasech. Na nic jsem nečekal, vběhl do domu, zamknul se, utekl do koupelny, strčil hlavu do umyvadla a začal si vyplachovat oči. Ať to stojí cokoli, jen ať je ta hrozná bolest pryč!
Jakmile jsem už dokázal pořádně vidět i něco jiného, než jen bílo a bolest trochu ustoupila, všiml jsem si, že to co stéká do odtoku není jen bílá barva, ale i krev. Po chvíli už je trochu krve a vodu jsem vypl až když z očí nic neteklo. Pak jsem si je zakryl a snažil jsem si umýt i vlasy. Geloval jsem si je, tak jsem doufal, že to pustí. A asi to vyšlo, cítil jsem, že jsou stejně hebký, jako po normální umytí, takže jsem definitivně vypl vodu, vzal ručník a začal si je sušit. Skoro jsem se až bál podívat do zrcadla. Opravdu jsem to nechtěl vidět. Ale zvědavost zvítězila. Podíval jsem se a asi jsem tam na sebe zíral docela dlouho. Moje duhovky byly strašně tmavé, rozhodně se mi to nezdálo. Byly skoro až černé, ale ne úplně a bělmo jsem měl trochu šedivé, byla to tmavá šedivá, ale na duhovky to nemělo. A vlasy mi zůstaly bílé. Co to sakra bylo za barvu?! Znovu jsem se pokusil si ty vlasy umýt, stalo se jen to, že jsem si tím intenzivním třením pár vlasů vytrhal. Proč to sakra nechce dolů? Začal jsem se rozhlížet po koupelně. Celkově jsem viděl všechny barvy o něco tmavěji. Některé o odstín, jiné o dva odstíny. Zkoušel jsem všechno, zhasnout a zase rozsvítit, ale pořád to bylo to samý. Podíval jsem se z otevřeného okna. To už nemohlo být jen světlem. Určitě mi to trochu poškodilo zrak. Vzpomněl jsem si, jak tam ležela Sam a uvědomil jsem si něco. Zabil jsem je. Už nemůžu být tady. Nechci do vězení. Byla to vlastně teoreticky obrana. Vymýšlely si...pomlouvaly mě. Všichni mě pomlouvali. Bolest hlavy se zase začala vracet. Odešel jsem do kuchyně, vzal tužku a kus papíru. Nechal jsem rodičům alespoň vzkaz, ze sklepa jsem vytáhl nějaký menší batoh, naplnil jsem ho jídlem a vodou. Zničil jsem svůj notebook, mobil a rovnou pomocí telekinézi zdemoloval celý svůj pokoj. Bylo to místo, kam jsem se chodil vždycky vybrečet. Teď budu já ten, kdo donutí ostatní brečet. Sám pro sebe jsem se usmál. Na tu bolest hlavy jsem si začínal už zvykat. Hodil jsem si batoh na záda a odešel.
-
(vzkaz od Jakea pro jeho rodiče)
Milí rodiče, uvědomuji si co jsem udělal. Možná to zatím nevíte, ale až u vás policie zaklepe, nebo tam prostě vrazí, tak to pochopíte. Nehodlám toho nijak litovat. Byla to správná věc. Jsem za to rád, že to skončí. Je ještě pár lidí, kterých se musím zbavit, abych už nemusel trpět tou hroznou bolestí. Už mě zřejmě nikdy neuvidíte, takže sbohem.

-Jake Spirit
-

Konec lidičky :3 :D tady pak pár obrázků, napřed ta mikina a boty, jsme našli no xD


A pak naše pokusy ho vytvořit :D První je jeho a ten druhý můj.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Atari Atari | E-mail | 4. března 2016 v 22:02 | Reagovat

Ahoj. Jakea poznám "osobne". Čítala som aj "originál" a toto sa mi veľmi páči. Chcem iba povedať že ste sa pekne v tomto príbehu dopĺnali :D

2 Billie Billie | 4. března 2016 v 22:10 | Reagovat

Juuuuu:3 úžasný příběh, skvělé prostředí, prostě dokonalé! musím to číst furt dokola!! :33 Povedlo se vám to vy dva ;-)

3 STIAK STIAK | Web | 4. března 2016 v 22:35 | Reagovat

Přijde mi to mališko... Stereotypní.
Jen mališko.

Protožé... Idfk ale tohle na mě docela zapůsobilo.

Zkusila jsem se vžít do jeho situace, a... Pochopila jsem ho... A prostě... Jsem... Já nevím! XD

Ale prostě mě to do děje docela i vtáhlo, což se mi stalo fakt, fakt jenom málokdy. (Well, tohle bude asi třetí Creepypasta, která mě do děje vtáhla... Třetí... Z 100+, co jsem přečetla, třetí... Wau! :D)

Aaaaaaand, jsem naprostej milovník bílejch vlasů, so... Zejtra si beru do rukou pastelky a papír xwx

Well done! ^^

4 Nana Nana | 5. března 2016 v 2:27 | Reagovat

Popravde, I like it! :3 Príbeh je pekne rozpracovaný, súcitím s Jakeom a jeho vzhľad je proste boží! :3

5 Vincent Bishop Vincent Bishop | E-mail | Web | 5. března 2016 v 6:55 | Reagovat

Jaka znám osobne četl jsem jeho první verzi :-D

6 Daphne Daphne | 5. března 2016 v 19:07 | Reagovat

Whou :O super OC Creepypasta, Jaka plně chápu, zasloužily si to děvky jedny..
A jinak super , nemam co vytknout prostě AWESOME !:3

7 Ami Ami | E-mail | Web | 1. dubna 2016 v 15:00 | Reagovat

Súhlasím, že je to awesome, páčilo sa mi to fakt, ale... nieje to moc originálne, a pochopím, ak sa na mňa budete hnevať.
Inak je to super, a tie obrázky... úplne Zalgózne!:'D

8 Snow Snow | 12. dubna 2016 v 15:26 | Reagovat

[7]: aspoň já nejsem naštvaná, chápu, že je těžký vymyslet nějakou svojí originální OC (a nedala jsem do toho zase všechno, držela jsem se jeho osnovy, si to šetřim pro svýho Jeremyho c:)
jsem ráda, že se ti to líbí xD :3

9 ScratchThem ScratchThem | E-mail | Web | 8. května 2016 v 20:17 | Reagovat

Awwwaaa, luxus :D

10 Rosaline Rosaline | 3. července 2016 v 8:18 | Reagovat

Awesoooooooooome ! :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama