Březen 2016

Jake Spirit

4. března 2016 v 21:45 | Anet
Hiya guys! :3 Tady je nová OC creepypasta, jmenuje se Jake Spirit (buďte na něj hodní :>). Jde o to, že to vlastně není moje OC, ale pomáhala jsem jí napsat jednomu človíčkovi ( https://www.facebook.com/Jakethespirit ), takže veškerý nápad příběhu a jeho vzhledu patří jemu. Nebojte se komentovat, bereme i spravedlivou kritiku :3
-
-
-
Dneska ráno, když jsem se probudil...no myslel jsem si, že je to den jako každý jiný. Den plný nudy a zmatku. Ale kdo ví? Možná bude dnešek výjimečný. Nejdříve se představím. Jmenuji se Jake Wolf a je mi 13 let, vlasy mám hnědé a oči světle modré, skoro až do šediva a v levém uchu mám dvě náušnice, ale to asi nikoho nezajímá. Nemám rád sport, ne že by mi nějak nešel, najdou se i horší, jen mě to prostě nebaví. Nikdy jsem nebyl nejchytřejší, ale taky ne nejhloupější, spíš tak průměrný. Mám zrovna nastupovat do nové třídy na gympl. Jsem za to i trochu rád. V minulé třídě mě všichni dost ignorovali. Všichni až na Samanthu.
Asi chcete vědět proč jsem byl tak ostatními "nebraný" a nikdo se se mnou nebavil? To sám do teď nevím, ale vím co mi spolužáci udělali. Byli jsme na školním povinném výletě a museli jsme šlapat do kopce. Všude byly kameny, stromy, ze kterých opadávalo jehličí...prostě typický les. Parta třídních blbů za mnou běžela a začali do mě strkat. Postupně byli pořád odvážnější, pak to však přehnali, ztratil jsem rovnováhu a spadl na ostrý kámen.

***

,,Tak už by jsi mi laskavě řekl, co se vlastně stalo?" pronesla klidně Samantha a začala mi pomalu sešívat ránu na nose. Bolelo to, protože to vlastně neuměla, ale i tak jsem se cítil u ní skvěle. Jen už mě štvalo, jak se neustále vyptávala.
,,Proč to vlastně chceš tak moc vědět? Bylo to o kámen, to ti musí stačit."
,,To přeci vím, je to jediné, co jsi mi o tom řekl. Víš, mám o tebe docela strach, proto se tě na to ptám."
,,Už to budeš mít konečně hotový?" vypadá to, že jí tak trochu ignoruju? To opravdu ne, její věty si neustále musím přehrávat v hlavě, ale teď už jsem začínal vnímat hlavně tu bolest. Najednou se však odtáhla a začala si sklízet věci. ,,Hotovo. Kdyby se to náhodou uvolnilo, zavolej. Moje číslo máš. A nesahej si na to."
,,Děkuju ti." mile jsem se usmál, jak jen to šlo, vstal jsem, odběhl ke dveřím a otevřel jí. ,,Uvidíme se?"
,,Hmm? Jo jasně, v pondělí ve škole. Pokud tam tedy budeš."
,,Neboj se, budu. Hlavně tam budu pro tebe." nasadila ten svůj neodolatelný úsměv, dala mi pusu na tvář a odešla. Chvíli jsem tam jenom stál a snažil se pobrat, co se to vlastně stalo. Cítil jsem se jako v nebi. Zavřel jsem dveře a...najednou se to prostě zlomilo. Cítil jsem se hrozně sám. A navíc mě začala bolet hlavu. Už zase. Nesnáším tu bolest. Raději jsem si vyčistil zuby, převlíkl se do pyžama, spolky nějaký prášky na bolest hlavy a zachumlal se do svojí postele. Zítra snad bude líp. Dnes ráno totiž odjeli moji rodiče pryč a vrátí se až v sobotu večer. Takže budu mít aspoň část nejlepšího dne jen pro sebe. Ale jak jsem si myslel-dnešek nebyl výjimečný.

***

Probudil jsem se až někdy kolem desáté hodiny ráno. Měl jsem docela hlad a hlava už nebolela, tak jsem se v rychlosti převlíkl do černých tepláků, černého trička, bíločerné, pruhované mikiny a černobílých bot adidas a rychle jsem utíkal ze dveří, mále jsem až zapomněl zamknout. Běžel jsem do jednoho obchodu nedaleko a koupil si kuřecí bagetu. Ani vařit neumím, ale to mi nikdy nevadilo. Pořádně jsem se do ní zakousl, ale najednou mi v kapse zapípal mobil. Někdo mi napsal. "Ahoj, nechceš se setkat se mnou, Klaris a Ester na náměstí? Půjdeme vrátit knížky do knihovny, tak mě napadlo, že když nemáš nic na práci...no prostě přijď." stálo ve zprávě od Samanthy. Lehce jsem se nad tím i pousmál, i když Klaris ani Ester jsem neměl rád, moje bývalý spolužačky a poslední dobou se až moc se Sam scházejí. Dojedl jsem svou bagetu a pomalu šel směrem na náměstí, pak se za mnou však ozval křik.
"Rocky! Rocky vrať se!" rychle jsem se otočil. Viděl jsem menšího pejska, jak běží po chodníku a za ním vlaje vodítko. Běžel za nějakou toulavou kočkou. Pak však vběhl na silnici. ,,Rocky!" vykřikl jeho majitel a jen přihlížel, jak se na něj řítí auto. Začala mě neskutečně bolet hlava. Všechno kolem mě se nějak divně vlnilo. Naprosto bych přísahal, že jsem viděl, jak něco Rockyho vzneslo, pod ním klidně projelo auto, které sice brzdilo, ale nějak to nemělo moc dobrý účinek a pak to něco postavilo Rockyho přímo přede mě. Bolest hlavy potom pomalu ustávala a já stál jako opařený. Zíral jsem na toho psa a snažil se to všechno pobrat. Vlnění přestalo, všichni se na mě dívali tak divně. Jakmile si majitel vzal Rockyho a přitiskl si ho k hrudi raději jsme se rozběhl dál na náměstí. Mohla to být telekinéza? N-ne...to je prostě nemožný! Když jsem už v dálce viděl Sam, Klaris a Ester, zpomalil jsem a šel normální chůzí. Musel jsem se trochu uklidnit.
Sam už na mě z dálky mávala. Musel jsem se určitě začervenat. Kvůli ní to s těma dvěma přežiju. Když jsem k nim přišel, tak Ester i Klaris něco psaly na mobilu a hrozně se chichotaly. Jakmile mě zahlídl mobil rychle schovaly. ,,Nazdárek Jakeu!" pozdravily mě sborově a nasadily až moc podezřelý úsměv. Jen jsem kývl místo odpovědi a přesunul se k Sam. Pomohl jsem jí pobrat knížky a snažil se nevnímat, jak se ti dvě pořád tlumeně smějí. Začalo mě i zajímat, co tam pořád je tak zajímavé. Když jsme šli ke knihovně díval jsem se jim chvilku přes rameno, ale tak, aby si toho nevšimla ani jedna z nich. Rozpoznal jsem, že něco píšou do nějaké skupiny, kde jsou mojí bývalí spolužáci a rozpoznal jsem i některé mé budoucí spolužáky na gymplu. Podíval jsem se na Sam a pošeptal jsem jí: ,,Nevíš co to ty dvě do té skupiny pořád píšou?" Zmateně se na mě podívala, pak jen odvrátila pohled. "Vím, píšu to tam taky." odpověděla šeptem, ale ne tak opatrně jako já, proto se Ester otočila. ,,To není vůbec slušné se někomu takhle dívat přes rameno."
,,Jasně Jakeu, copak jsi všechno zjistil?" přidala se k ní Klaris.
"Právě, že nic. Jen, že něco píšete mím budoucím a bývalým spolužákům."
"Zajímá tě, o čem se tam bavíme?" ušklíbla se Ester a podala mi svůj mobil. "Na. Jen si to hezky přečti, když už je to o tobě. Jen ať víš, co se o tobě díky nám a hlavně Sam říká."
"Ester! Nech toho!" vykřikla Samantha a vytrhla jí mobil z ruky. Celé jsem to sledoval, cítil jsem, jak mi zase začíná bolet hlava. Musel jsem z nějakého důvodu sledovat jen ten mobil. Nic jiného jsem neslyšel. Mobil se sám vymanil ze Samanthy ruky a já ho lehce popadl. Pamatuju si, jak mi Sam mlátila těma jejíma pěstičkama do hrudi a já jen tiše četl všechny ty pomluvy. O tom, že jsem gay, jak mě viděli, že jsem se vyspal s naším třídním jen proto, abych si zlepšil průměr...
"Vždyť tohle není vůbec pravda!" naštval jsem se a hodil s mobilem o zem...tedy hodil bych, kdyby ho Klaris včas nezachytila. Odstrčil jsem od sebe Sam a šel od nich pryč. Bolest hlavy stoupala a já měl na ně hrozný vztek. Hlavně na Sam.
"Ale notak, musel jsi vědět, že něco není v pořádku, když se s tebou bavila jen jedna osoba ze třídy. Zjišťovala si o tobě informace a my jsme si je hezky předělávaly, víš?" pronesla tím svým otravným tónem Ester a to mě nějak donutilo se zastavit. Všechny ty roky se Sam byly na nic. Ve zkutečnosti jsem nikoho neměl. Jedině tak rodiče, ale ti tady také teď nebyli. Otočil jsem se na ně. Bolest už přesahovala veškeré meze. ,,Pain will be destroyed." všechny tři se na mě nechápavě podívaly. Pak si však všimly, že se jim soustředím na krky. Začalo je to škrtit. Snažily se to zastavit, ale kdo by mohl zastavit něco, co vlastně ani neexistuje?! Musel jsem se tiše smát, ale čím víc se dusily, tím větší jsem cítil radost a čím větší jsem měl radost, tím hlasitěji jsem se smál. Když padly na zem nemohly se hýbat. Nemohly, protože byly mrtvé. Dřepl jsem si k Sam a pohladil jí po vlasech. "A já ti věřil. Celou tu dobu." pak se však z dálky začaly ozívat policejní sirény. Určitě to někdo musel vidět. Dál jsem se už o něj nestaral a rozběhl se rychle domů. Běžel jsem po chodníku a odstrkoval všechny pryč z cesty. Ohlídl jsem se za sebe, ale to jsem zřejmě neměl dělat. Kvůli mé hrozné "šikovnosti" jsem zakopl o vlastní nohu a vrazil do nějakých hliníkových štaflí. Niko na nich naštěstí nestál, ale byl na nich zavěšený kyblík s bílou barvou. Vím, že mi spadl přímo na obličej, jak jsem padal na záda a začaly mě z toho nesnesitelně pálit oči. Setřel jsem trochu barvu do svého rukávu jen natolik, abych viděl před sebe a rozběhl jsem se dál směrem ke svému domu. Potlačoval jsem slzy a navíc jsem cítil, že je ta barva i hodně na vlasech. Na nic jsem nečekal, vběhl do domu, zamknul se, utekl do koupelny, strčil hlavu do umyvadla a začal si vyplachovat oči. Ať to stojí cokoli, jen ať je ta hrozná bolest pryč!
Jakmile jsem už dokázal pořádně vidět i něco jiného, než jen bílo a bolest trochu ustoupila, všiml jsem si, že to co stéká do odtoku není jen bílá barva, ale i krev. Po chvíli už je trochu krve a vodu jsem vypl až když z očí nic neteklo. Pak jsem si je zakryl a snažil jsem si umýt i vlasy. Geloval jsem si je, tak jsem doufal, že to pustí. A asi to vyšlo, cítil jsem, že jsou stejně hebký, jako po normální umytí, takže jsem definitivně vypl vodu, vzal ručník a začal si je sušit. Skoro jsem se až bál podívat do zrcadla. Opravdu jsem to nechtěl vidět. Ale zvědavost zvítězila. Podíval jsem se a asi jsem tam na sebe zíral docela dlouho. Moje duhovky byly strašně tmavé, rozhodně se mi to nezdálo. Byly skoro až černé, ale ne úplně a bělmo jsem měl trochu šedivé, byla to tmavá šedivá, ale na duhovky to nemělo. A vlasy mi zůstaly bílé. Co to sakra bylo za barvu?! Znovu jsem se pokusil si ty vlasy umýt, stalo se jen to, že jsem si tím intenzivním třením pár vlasů vytrhal. Proč to sakra nechce dolů? Začal jsem se rozhlížet po koupelně. Celkově jsem viděl všechny barvy o něco tmavěji. Některé o odstín, jiné o dva odstíny. Zkoušel jsem všechno, zhasnout a zase rozsvítit, ale pořád to bylo to samý. Podíval jsem se z otevřeného okna. To už nemohlo být jen světlem. Určitě mi to trochu poškodilo zrak. Vzpomněl jsem si, jak tam ležela Sam a uvědomil jsem si něco. Zabil jsem je. Už nemůžu být tady. Nechci do vězení. Byla to vlastně teoreticky obrana. Vymýšlely si...pomlouvaly mě. Všichni mě pomlouvali. Bolest hlavy se zase začala vracet. Odešel jsem do kuchyně, vzal tužku a kus papíru. Nechal jsem rodičům alespoň vzkaz, ze sklepa jsem vytáhl nějaký menší batoh, naplnil jsem ho jídlem a vodou. Zničil jsem svůj notebook, mobil a rovnou pomocí telekinézi zdemoloval celý svůj pokoj. Bylo to místo, kam jsem se chodil vždycky vybrečet. Teď budu já ten, kdo donutí ostatní brečet. Sám pro sebe jsem se usmál. Na tu bolest hlavy jsem si začínal už zvykat. Hodil jsem si batoh na záda a odešel.
-
(vzkaz od Jakea pro jeho rodiče)
Milí rodiče, uvědomuji si co jsem udělal. Možná to zatím nevíte, ale až u vás policie zaklepe, nebo tam prostě vrazí, tak to pochopíte. Nehodlám toho nijak litovat. Byla to správná věc. Jsem za to rád, že to skončí. Je ještě pár lidí, kterých se musím zbavit, abych už nemusel trpět tou hroznou bolestí. Už mě zřejmě nikdy neuvidíte, takže sbohem.

-Jake Spirit
-

Konec lidičky :3 :D tady pak pár obrázků, napřed ta mikina a boty, jsme našli no xD


A pak naše pokusy ho vytvořit :D První je jeho a ten druhý můj.


Dala jsem to na wattpad, dám to i sem.

2. března 2016 v 21:21 | Anet |  Fakty s Creepypastou
*Upozorňujeme, že v tomto článku nebylo změněné jediné slovo a byl přenesen pomocí ctrl+c - -ctrl+v z mého wattpadu*


1. Masky (Tim Sutton) má černé vlasy a postavou je tak něco mezi...a i tak ho většina kreslí viz. hnědé vlasy a vypracovaný břišáky...


2. Hoody se ve skutečnosti jmenuje Hooded Man a má žlutou mikinu....a i tak mu většina lidí kreslí oranžovou.


3. Jo, mimochodem, Hooded Man nemá tu pusu na masce nijak přeškrtanou a tak, jen je to prostý, obrácený úsměv...ano, přesně tak, je to jen maska, to si taky někdo myslí, že je to jeho kůže.


4. Well, všude vidím obrázky, kde jsou Masky a Hooded Man společně a...něco je nevinný, něco odporný :x Pravda je tam, že Masky a Hooded Man jsou nepřátelé, ale Tim a Brian jsou přátelé.


I know, málo faktů, že? Tak schválně, kolik si myslíte, že tak přibližně existuje CREEPYpast? Nepočítají se postavy jako Poopsy...

No.


No!


Noooooooooooo!!!!


....a nepočítá se ani armáda the Killerů, kterou tvoří například Nina the Killer, Kačka the Killer (you know it Stiak), kromě Jeffa....and maybe i Jane, pokud někdo chce.
Ostatně můžete vyspat i takové shity, co creepypastu (bohužel) tvoří. Já klidně začnu s mojí Snow ("Zpropadený Cleverbot" na mém blogu, už dokončený). Ano, nijak jsem se neinspirovala jinou creepou -myslím tím vzhled, který jsem vymyslela v mém scvrklém mozku-, ale co si budem říkat, je těžké vymyslet naprosto originální vzhled, takže se někdy omylem podaří, že se na někoho podobá. Moje chyba byla to, že už od začátku byla tak nějak spojená napůl s creepypastou a objevoval se tam i shipping...eh... *ego down* ALE! Podle některých je to aspoň originální :3 *ego up*....proboha neměla bych psát anglicky, mam učitelku na nic.
Táááák...konečně jsem se k tomu probrala, k té hlavní věci >:3 Jedná se o to, že se pokusím napsat OC creepypastu, ale budu se snažit, aby to bylo nevinný, děsivý, psycho zároveň...přestávam si věřit ;-;
Anyway, potřebuju vědět, jestli bych náhodou neměla něco upravit na jeho vzhledu, nebo základních věcí, co sem napíšu, protože z papíru to nejde přečíst (škrábu) >.>
Pokud jde o příběh, nehodlám to nijak přeplácat, v rodině to bude v pohodě, ve škole vlastně tak nějak taky...ze začátku to bude spíše jako nějaká obyčejná povídka, prostě moment překvapení ._. slovo "creepypasta" v tom příběhu nepadne ani jednou
Je to vlastně jeho vzhled a nějaký info o něm předtím, než se stane nějaký přelom. Tak napřed vezmu detaily jeho vzhledu.
Tady je 1. detail oka, 2. piercingu ve rtu a 3. myší ouška na kapuci jeho mikiny, která bude později šedivá.



Tady potom jeho postava, zepředu i zezadu.


A tady je jeho mazlíček, o kterém ze začátku ví jen rodiče. Jak jste asi pochopili, jedná se o myš jménem Sebby.


Tak tady to je- Jeremy Morgan, výška 172 cm, 16 let, kluk, jedináček, introvert, oblíbenec učitelů, a důležité je to, že je gay a to chci ponechat

má rád- muzika, sladký, myši, škola, samota, pravda, internet

nemá rád- kreslení, šikana, zima, sníh, lež, arogantní lidi, videohry

Veškeré názory pište do komentů :3

Snow-její 1. Halloween (#bonus)

2. března 2016 v 18:34 | Anet |  Special CPFF
*Snow*
Odbila půlnoc. Všichni spali...no skoro všichni. Já jsem seděla v obýváku na gauči a čuměla do počítače. Četla jsem si fanfikce typu "-nějaká creepypasta x reader", "yaoi creepypasta" a podobný nechutnosti...dělalo se mi zle. Dokonce jsem našla i ship "Snow x BEN" a to už jsem se nasrala a zaklapla počítač. Proč nás každý shipuje? Prožili jsme si spoustu stresu, nejsme psychicky zdraví, já když někoho zabiju nelituju toho. Nějak...mě to nezajímá. Stejně to mají všichni ostatní. Jen lidi začali shipovat a do toho kreslit naše cute, sexy, úchylný obrázky. Opravdu nejsme takový. Opravdu ne.
Slyšela jsem na chodbě nějaký hluk a zaujalo mě to. ,,Kdopak asi je ještě vzhůru?" zeptala jsem se sama sebe a s menším úšklebkem se vydala to prozkoumat. SeedEater má půlnoční svačinku. Zvedl ke mě nadšeně pohled, ale když si mě prohlídl jen dál znuděně odtrhával kusy masa. Asi si myslel, že dostane přídavek. Za mnou se ozvaly kroky. Kdopak by to asi mohl být tentokrát? No jako kdybych to nevěděla. ,,Nazdar Slendy."
,,Co tady děláš tak pozdě Snow?" promluvil mi do hlavy. Jak taky jinak, když má pusu skrytou pod kůží? ,,To bych se mohla ptát i já tebe ne?" odpověděla jsem s menším úšklebkem.
,,Normálně bych ti řekl ať jdeš spát, že každý den potřebuješ energii kdyby se něco stalo, ale teď se mi to i hodí, že jsi tady."
,,Tak co potřebuješ?" musela jsem se dívat pořád jinam, ale ne na něj. Nerada bych zešílela, začala jsem vnímat, jak se mi SeedEater otírá o nohu.
,,Lidé z města už přestali dbát na bezpečnost jak jim radí policie. Chtějí nás chytit a jdou sem vždy po jednom na vlastní pěst. Podle Cupcake a Mr. Widemoutha je jich na nás příliš, takže hned zítra se půjdeme skrýt."
,,A po mě chceš tedy co?"
,,Aby jsi všechny postupně probudila a vše jim vysvětlila. SeedEatera odveď k němu, ať se tady nepotlouká."
,,Tak fajn, ale--" nedopověděla jsem to a už byl pryč. ,,No jasně, to je mu typický." zavrčela jsem si pro sebe, vzala zbytek těla, co ještě SeedEater nedojedl a rozběhla jsem se k jeho místnosti. Pokoj se tomu říkat nedalo. On běžel za mnou...proč jsem běžela? Kdyby mě chytl v momentě, co držím jeho jídlo byla bych jeho předkrm. Vběhla jsem dovnitř, tělo odhodila ke zdi, počkala na něj, rychle jsem ho oběhla menším obloukem, zabouchla dveře a zamkla.
Následně jsem začala postupně probouzet a vysvětlovat. Nebyli moc nadšení, to se dalo i čekat. Taky bych nebyla zrovna happy. Když jsem všechny obešla, byla jedna hodina ranní. Vzala jsem si svůj notebook a šourala se do svého pokoje. Už jsem neměla na nic náladu. Jen jsem padla do postele a hned usnula.

***

Brzy ráno mě něco probudilo. To odporný, zelený stvoření, který se považovalo za elfa...nebo dospělýho. Měla jsem chuť ho seřvat. ,,Snow, vstávej, musíme jít..." řekl jen a když viděl, že jsem při smyslech, utekl. Jít? A kam? A sakra! Málem bych zapomněla! Vstala jsem a...no běžela hned ven jako ostatní. Vždy jsem spala ve stejným oblečení, jakém běhám venku a sprcha se konala jen výjimečně. Taky proč se v týhle společnosti sprchovat, když už zabíjíte? Všichni se najednou rozběhli každý úplně jinam, Toby a Nick podpálili Slender Mansion. Naštěstí jsem si vzala svou mačetu. Pak se mi Slenderman začal ozývat v hlavě, tak jako ostatním. Navigoval mě, kam mám běžet, bylo to speciální místo pro mě. Běžela jsem lesem a musela jsem držet krok s jeho instrukcemi. Nedbala jsem na to, že už asi vyčerpáním padnu. Je to v pořádku, dokud nepotkám někoho, kdo by mě chtěl náhodou zabít, to by byl problém. V dálce jsem viděla stát právě Slendermana. Jakmile jsem tam doběhla podlomily se mi kolena a já padla k zemi.
,,Výborně Snow. Jsi první, kdo zatím dorazil ke své skrýši." mluvil ke mě. A najednou to umí pomalu! Zvedla jsem k němu pohled. ,,T-tohle mě jednou zabije!"
,,O to se neboj, může tě zabít spoustu věcí, ale tohle rozhodně ne. Skryj se tady, zřejmě z toho bude nadobro tvůj nový domov." pronesl a zmizel.
Zmateně jsem se postavila na rozklepané nohy a porozhlídla kolem sebe. Byl tam jediný kámen, takový nenápadný. Dupla jsem na něj a v zemi se objevila díra. Vedly tam schody dolů. Tak fajn...na tohle si snad zvyknu. Rozpustila jsem si svoje dlouhé, bílé vlasy a sešla dovnitř. Zem se uzavřela.