Září 2015

Zpropadený Cleverbot - 9. část (+zřejmě nová OC)

21. září 2015 v 21:29 | Anet |  Zpropadený Cleverbot ☢ dokončeno ☢
#Omlouvám se, že dlouho nic nevyšlo, ale poslední dobou je toho na mě docela moc a já neměla čas, náladu ani nápady. (škola, z psychické i fyzické stránky jsem na tom docela špatně, jsem na ostatní už dost nepříjemná a podobný promlémy).

Snažila jsem se z ní co nejrychleji a nejusilovněji dostat, ale marně. Pak jsem zaslechla hlasy. Vstala jsem a přisla k těžkým, kovovým dveřím. Přes maličký otvor v nich a mříže mřes něj jsem viděla svoje rodiče jak se bavili s nějakým doktorem.
,,Snažila se někdy vaše dcera získat vaší pozornost?"
,,No ani nevím, moc se nám nesvěřovala...proč?"
,,Možná už vám to někdo řekl, ale jsem si jistý, že všechny ranky co po těle má, dokonce i modřiny si udělala sama."
Dělá si srandu?! Tak blbá zase nejsem, abych se sebepoškozovala! Tiše jsem je však dál sledovala.
,,Proboha..." trhavě se nadechla a chytla za hlavu. ,,Tomu nevěřím...to by nedělala..."
,,Neměla na sobě jedinou stopu po nehodě, musela si to udělat sama." řekl a hned na to mu u boku zapípal jakýsi předmět. ,,Promiňte, musím jít." omluvil se a odešel. V tu chvíli si mě všiml můj otec, vystartoval naproti mě a udeřil do dveří, spadla jsem na zadek.
,,Proč si to udělala?! Děláš nám jen ostudu! Kdyby jsi byla moje takhle by jsi se jistě nechovala!--"
Nastalo naprosté ticho. Jak myslel to, že nejsem jeho? Musím být jeho, jsem jeho dcera! Bez něj bych nebyla...nebo snad jo? Než jsem se stačila na cokoli zeptat utekl. Moje matka běžela za ním. Po tomhle jsem byla ve stavu kdy...kdy bych do blázince patřila už několik let. Odšoupala jsem se po zadku do rohu a rozplakala se. Brečela jsem tam přes noc až do rána, nepřetržitě. Jednomu z doktorů už to asi lezlo na nervy, tak mi píchnul injekci, která mě hned uspala. Znáte ten pocit, když usínáte s pocitem, že nevíte čí jste, jste si jisti, že vás všichni nenávidí, chcete umřít hned v tu chvíli a přesto beznadějně usínáte...nechcete, ale i tak se vám zavírají oči dokud se neponoříte do světa snů v naději, že se vám bude zdát o krásném dni jen o vás, všechno bude perfektní, budete mít zpoustu přátel a zpoustu takových blbostí...ale nakonec se z toho stane jen další příšerná noční můra, pro vás už jedna z tisíce, po pár hodinách se probudíte. Žaludek se vám svírá, potíte se, máte strach, nedokážete se pohnout, je vám zle...znáte to? Přesné tyhle pocity jsem ten den prožívala, všechny, hezky popořadě. Tak jsem tam ležela u stěny, opět brečela a přála si, ať mě zabije třeba padající strop, nebo náhlý plamen, který se stane z netípnuté cigarety na stolku, blízko něčeho vysoce hořlavého. Dostávala jsem prášky, aby mi bylo líp, ale na moje problémi nic neexistovalo. K večeru mi sundali svěrací kazajku. Asi si mysleli, že se můj stav o trochu zlepší a navíc jsem byla moc slabá na útěk. Když se ráno na mě přišli dva doktoři podívat zděsili se. Nespala jsem. Celou noc jsem jen po zdech vyškrábala nápisy typu "Nenávidím tě Bene", "Jednou tě dostanu", "Pomsta bude brutální". Tu kazajku mi samozřejmě ihned zase nasadili. Nechtěli nic riskovat. Asi udělali dobře, v kazajce jsem se nemohla ani pohnout, takže když mě chození po místnosti přestalo bavit sedla jsem si ke zdi a přemýšlela. Co asi dělají moji známí, proč mi o tamtom rodiče neřekli...stejně jsem zase nejvíc přemýšlela o Benovi. Proč mi to udělal? Vždyť předtím mi o nich poskytnul veškeré informace...proč mě potom chtěl zabít? Co jsem mu provedla? O jeho podobě jsem ani nekecla, dokud na mě nezaútočil. To on by tu měl sedět, ne já. Promyslela jsem si tak další dlouhý den tam. Druhý den ráno už nebyl tak hrozný, asi jsem si zvykala. Ale taky jsem si všimla, že lidi co byly zavřený v místnostech kolem někam mizí. Ubylo skřeků a dokonce jeden sympaťák co byl naproti tam už druhý den nemlátí hlavou o dveře. Asi je přesunuli. Moc jsem to neřešila. Kvůli práškům co do mě cpali jsem byla věčně až moc happy, skoro mimo. Jako poslední vím, že mi jeden z nich píchl injekci do páteře. ,,Sladké sny." pronesl a odešel. Po pár minutách jsem ucítila mravenčení v rukách a pak i v nohách. Nešlo a nimi pohnout. Chvilku potom jsem ztratila vědomí. Vím však, že se otevírali dveře od mé místnosti.
***
Probudila jsem se...znovu. Byla jsem však mezi...ničím? Asi to byl sen, šla jsem jen tak, kolem mne nebylo naprosto nic. Jako kdybych šla vzduchem. Pak mě ozářilo jasné světlo reflektorů. Musela jsem přimhouřit oči. ,,Je tu někdo?!" vykřikla jsem do tmy. Nic. Ticho. Daleko předemnou se stejně jako já osvítilo zavěšené zrcadlo. Chvíli jsem váhala, ale pak jsem se k němu rozběhla. Zastavila jsem až těsně u něj, ale pak jsem si zakryla ústa, abych nevykřikla. Měla jsem bílé vlasy, které byli stáhnuté do culíku, žádná barva, jen sněhově bílá, čistě modré oči, zůžené zorničky, žilky, které šli jen lehce vidět se výrazně prodloužili až k duhovce a rozšířili. Na sobě jsem měla černé, těsné tílko, tmavě šedou mikinu s kapucí, bez zipu a se spojenými kapsami, modré, těsné džíny, červeno-bílé conversky, ale co byl vrchol? Celá jsem byla od krve a v ruce držela mačetu, která byla taky od krve. Ihned jsem jí schovala do koženého pouzdra a odhodila jí na zem. ,,Ne...n-ne...co se to stalo?"
,,Nelíbí se ti snad tvoje nová image?" ozvalo se ze zrcadla. Zmateně jsem se podívala na zrcadlo a pak na můj odraz.
,,Nebo se, to příjde, jednou si ho zamiluješ. A až ten den přijde, budeš se moc konečně od těch idiotů dostat a pomstít se....budeme volní!" ozval se už jen smích a já se probudila připoutaná k nějakému stolu. Nademnou bylo kovová deska, tak jsem viděla svůj odraz. Nebyl to jen sen. Vážně jsem tak vypadala. Tak to se ze mě stalo...to ze mě ty hajzlové udělali. Měla jsem zalepenou pusu a slyšela jsem jak rodičům vedle vykládají, že jsem se sama zabila. No jistě a proto ležim hned tady. Ale nebránila jsem se. Nenáviděla jsem je...měli mi přece takovou věc říct. Pak už bylo ticho.
Jeden z doktorů ke mě přišel a dal desku pryč. Ozářilo mě jasné světlo. Musela jsem zase přimhouřit oči. Tak tohle bylo v tom snu ten reflektor. Strhl mi z pusy pásku. ,,Neboj se, všechno bude v naprostém pořádku." řekl docela uklidňujícím hlasem a odebral mi trochu krve. ,,Jen nesmíš dělat potíže, pak tě to nebude bolet." usmál se, přendal mojí krev do nějaké zkumavky a i s ní odešel. No...to už moc dobře neznělo. Nevydala jsem ani hlásku. Bála jsem se, že se tam přiřítí zpousty cizích lidí a zničí můj plán útěku. Jen jsem čekala, až se tamten vrátí. Když se po pár minutách vrátil dal mi další injekci. Zahájila jsem svůj plán dokud to šlo. ,,Pane?" nahodila jsem takový štěněčí pohled. ,,To jedno pouto mě na pravý ruce docela škrtí..." ani jsem moc nedoufala, že to vyjde.
,,Uh...no trochu uvolnit bych ho snad mohl, stejně jsi moc slabá." protočil očima a hledal čím to uvolnit. Fakt na to skočil...idiot. Musel to být nováček. Začal mi pouto uvolňovat. Hned jak se mi naskytla příležitost jsem ruku rychle z pouta vyvlíkla a vrazila mu rovnou mezi oči. Sesypal se z toho na zem. Taky že jsem použila všechny zbylé síly. Chytla jsem nástroj než spadl na zem a uvolnila si s ním i ostatní pouta. Dostala jsem se z nich ven a seskočila ze stolu. Musela jsem se o něj však opřít, abych nespadla. ,,Sakra...určitě to byla nějaká droga." zavrčila jsem, chytla doktora, sebrala mu všechny klíče a peníze a zamkla ho do skříně. Pak jsem hledala něco, co by mi pomohlo v útěku no a co jsem nenašla? Koženej opasek, k němu připnutý kožený pouzdro a v něm mačetu. Ironie. Rychle jsem si opasek připla kolem pasu. ,,Skvělý...jako meč." tiše jsem se zasmála svému ubohému vtipu. Ale na mou obranu...měla jsem v krvy drogy. Pokusila jsem se otevřít dveře. Zamčeno. Jak jinak. Zkoušela jsem klíče, dokud tam jeden nepasoval a odemkla jsem. Nikdo na chodbě nebyl, tak jsemse rozběhla pryč jako o život dřív, než si někdo všimne, že tam nejsem. Pak se ozval poplach. Hned jsem se schovala ve skladu. ,,Jak jsem si mohla myslet, že to bude lehký." povzdechla jsem si a čekala. Nemohla jsem nikam. Byla jsem jako v pasti dokud... ,,Proč jsem si toho sakra nevšimla?" naštvaná sama na sebe jsem se dostala až ke stropu a pomocí mačety odstranila šroubky a dala pryč mřížku. Vlezla jsem dovnitř a dala mřížku zpátky. Právě včas. Začali to prohledávat i tam. Lezla jsem a nevěděla kam, jen jsem doufala, že do bezpečí. A opravdu. Končilo to venku. Ihned jsem další mřížku vykopla, pak jsem se však zarazilo. Bylo to dobrých deset metrů nad zemí. To by nebyl šťastnej pád. I tak jsem skočila. Ne, že bych se chtěla zabít, ale chytla jsem se jedné nedaleké větve ve stejné úrovni. Pak už jsem jen pomalu slezla po stromě na zem a schovala se za něj před kamerami. ,,Tak co teď? Když vyběhnu kamery mě uvidí a hned za mnou poběží. Když tu budu jen sedět najdou mě..." pak mě však napadla lepší cesta a to pod zemí. Kousek předemnou byl kanál. V životě bych to neudělala, ale teď.... ,,Teď prostě nemám na výběr." zhluboka jsem se nadechla, odšoupla těžké víko, když tam nemířila žádná kamera, vlezla dolů a rychle víko zase šoupla zpátky. Seskočila jsem ze žebříku a zacpala si nos. ,,Proboha...je to horší než tam." druhou rukou jsem si sundala gumičku a dala jí do kapsy, rozběhla jsem se rychle pryč.
***
Ještě ten den v noci jsem vylezla z kanálu přímo na silnici. Dala jsem víko zpátky a utekla na chodník. Byla jsem dost unavená a lidi na mě čuměli. Vlasy jsem si znovu stáhla gumičkou do culíku a utekla do jednoho obchodu. Koupila jsem si za peníze pořádné jídlo a pití. V klidu jsem si to snědla venku. Pár bezdomovců na mě taky čuměli...tedy na moje jídlo, tak jsem šla radši pryč, spát pod most. Peníze i mačetu jsem pečlivě schovala do země a klíče hodila do řeky. Pak už jsem se jen schoulila přímo na své skrýši do klubíčka a usnula.

Napadla mě menší věc (nemusíte pokud nechcete). Napište do komentu, kdo by jste chtěl nakreslit Anet jak je zde popsána a já vám sem napíšu svůj facebook, kam by jste mi ten její obrázek poslali...popřípadě mě můžete inspirovat na přezdívku, to je jen na vás Smějící se Aspoň jsem to zkusila ^^"