Dreams vs Nightmares #3

17. října 2016 v 11:46 | Anet |  Dreams vs Nightmares
(Wooo! Pořád žiju a jsem tady...)


,,Kefire..." ztuhl jsem a chytl se za srdce. Padl jsem k zemi. Věděl jsem, že by to mělo chvíli bolet, ale takovou bolest jsem nečekal. Kefir mezitím zdrhnul někam do města a já tam zůstal sám. V kleci. A čas běžel. Klec zmizela. Předtím bych si myslel, že mi Kefir trochu pomáhá, ale teď vím, že se mi jen vysmívá. Nevěří, že dokážu najít tu růži. To proto mě jen tak pustil.
I přes bolest se Liron rozběhl hlouběji do lesa. Jakmile mu to ustupující bolest trochu umožnila sebral všechny svoje síly a rozhodl se vznášet.
Vznesl se nad lesy a rozhlídl se. Neměl tušení, kde jen má začít. Co si má počít? Náhradní růže může být kdekoliv na světě a to rozhodně zabere více než 24 hodin. Pocity se v něm postupně prohazovaly. Jednou byl smutný ze ztráty svého lapače snů. Pak měl strach ze smrti, ale nejvíc v něm převládal vztek na Kefira. Nejraději by mu utrhl...choulostivou část jeho těla, jenže ani neví kde Kefir je. A to samé platí stále o jeho růži. Rychle začal vše prohledávat.

Jejich výhodou bylo to, že když chtěli, dokázali být velice rychlí a tedy takto hledat pro ně nebyl problém, jenže se rychle unaví a musí nasbírat nové síly.

*Kefir*

Seděl jsem na zemi vedle postele s růžovým povlečením, na které spí malá holčička. Ale nevypadá to, že by měla bezesnou noc, nebo nějaký skvělý sen. Ne. Měla noční můru. Po tvářích jí stékaly slzy a sem tam sebou škubala. Prostě jsem se musel usmívat. Tohle byl skvělý den. Všechno mi tak vyšlo, dosáhl jsem toho, co jsem chtěl už hodně dávno. Tak proč se uvnitř cítím tak prázdný? Jako kdybych neudělal všechno, co jsem udělat měl.
Tak tam jen mlčky seděl a sledoval hrůzou klepající se holčičku. Něco ho donutilo podívat se však z okna. Zahlídl ho. Lirona. Jak marně hledá svou růži. Potřeboval ještě chvilku. Chvilku toho sladkého pocitu. Vyskočil z okna ven a rozletěl se přímo za ním. Držel si však pořád trochu odstup. ,,Tak co, jak jde hledání?" ale odpovědi se mu nedostalo. Trochu ho to naštvalo. ,,Hej. Mluvím s tebou albíne." no jistě. Tu přezdívku neměl Liron zrovna v lásce. Taky, že na ní hned zastavil a pomalu k němu vzhlédl. ,,Jdi do háje Kefire!"
,,Ale ale, snad se nezlobíš? Je to jen taková hra...vždycky to byla jen hra. Věděl jsem, že jednou vyhraju--"
,,Ne! Nevyhrál si Kefire! Já svojí růži najdu a potom se ti pomstím! Opravdu jsem si myslel, že chceš mír! Ale mýlil jsem se. Každý nemůže mít vždycky pravdu. Nesuď knihu podle obalu, hmm? U tebe tohle přísloví neplatí..." celou dobu na něj křičel, ale následně ztišil hlas do normálu, měl kvůli bledší kůži a menšími kruhy pod očima výraz bez emocí. Skoro, jako kdyby byl už mrtvý.
A aby toho nebylo málo, přišel ke Kefirovi a vrazil mu pěstí do břicha. Měl ještě dost síly a srazilo ho to k zemi. Navíc ho začal i dusit. Naštval ho víc, než měl. Kefirovi se zatemnilo před očima a kvůli nedostatku vzduchu ze škrcení ztratil vědomí.

*sen*

Byl jsem v nějakém městě. Mohla to být nějaká vesnice ve středověku. Všichni muži, včetně mě měli na sobě krásný, draze vypadající oblek.
Procházel jsem kolem stánku se zrcadly a zadíval se na sebe. Vypadal jsem obyčejně. Ne jak jsem byl zvyklý. Obyčejný, dvacetiletý muž. A navíc velmi pohledný.
Nikdy jsem tu nebyl a přesto jsem věděl všechno. Věděl jsem, že se zde dají opravit zlomená srdce a nebo koupit nová. A já potřeboval to své opravit. Cítil jsem to.
Jak jsem tak procházel menší uličkou, mezi dvěma stánky stála dívka. Malá, drobná dívka, oblečená v červených šatech. Dokonce i její vlasy byly červené, ale oči měla černé jako dva uhlíky. Podívala se na mě a sladce se usmála. ,,Nechtěl by jste koupit srdce?" její hlas byl opravdu uklidňující.
Přistoupil jsem k ní. ,,A umíte slečno opravit zlomená srdce?"
,,Oh...to bohužel neumím. Já jen prodávám nová srdce."
,,Tak dobrá...děkuji." smutně jsem se pousmál a chystal se jít dál.
Ona mě však zastavila chycením za rukáv. Když získala mojí pozornost, ukázala na menší, nenápadné schody dolů. Nikdo tam nechodil. ,,Ale támhle dole je malý obchůdek. Heartsmith vám vaše srdce opraví."
,,Heartsmith? Děkuji mnohokrát." uklonil jsem se a ona mně taky. Šel jsem tam, po schodech dolů, jak mi dívka poradila.
Když jsem vešel dovnitř, oznámil mě zvonek zavěšený nad dveřmi a z vedlejší místnosti přišel Heartsmith. Zvláštní, vypadal jako Liron. ,,Dobrý den...slyšel jsem, že opravujete srdce."
Podíval se na mě zvláštním pohledem. Něco se mu zalesklo v očích. ,,Dobrý den pane. Ano, srdce opravuji, jinak bych se nejmenoval Heartsmith, že?"
,,Přímo se tak jmenujete?"
,,Ne, ale jméno tady není důležité. Tak mi ukažte to srdce, co chcete opravit."
Přikývl jsem a ukázal mu svoje srdce. Bylo dost poničené. ,,Dokážete tohle ještě opravit?"
,,Hmm....je skutečně velice poničené. Ale nebojte se. Opravím ho, jako že se Heartsmith jmenuju!"
Radostí jsem ho objal, což ho velice překvapilo. ,,Děkuju moc!"
Rozpačitě se usmál a pohladil mě po zádech. ,,Přijďte zítra." Když jsem se odtáhl zjistil jsem, že se i maličko červená.
Přikývl jsem tedy a odešel pryč z krámu. Venku se mi však začala točit hlava a já ztratil vědomí.

***

Probral jsem se zase u stánku se zrcadly. Byl jsem v trochu jiném obleku, zřejmě najednou bylo zítra. Šel jsem rovnou do toho krámu...no po cestě jsem ve své kapse objevil peníze a koupil jsem za ně dort. Vešel jsem do krámu a Heartsmith seděl zády ke mě. Při zaznění zvonku se otočil. ,,Oh...to jste vy."
Přikývl jsem, přišel k němu a podal mu dort. ,,To je pro vás."
,,Dort? Páni, nikdy mi žádný z mích zákazníků dort nepřinesl..." Usmál se roztomile a dort dokonce se mnou snědl. Sám mi nabídl.
,,Takže..." začal jsem. ,,Jak to vypadá s mím srdcem?"
,,Jo, to srdce...když jsem ho složil zjistil jsem, že nějaké kousky chybí. Hlavně kousky, co vyvolávají pocit, který se jmenuje láska."
,,A-aha..." Pousmál jsem se zklamaně. Zřejmě to na něj nějak zapůsobilo.
,,Nemusíte být smutný! Přijďte zase zítra. To už bude vaše srdce kompletní."
,,Děkuju Heartsmith, nevím, co bych si bez vás počal." Upřímně jsem se usmál a odešel. Zase se to všechno opakovalo.

 

To je konec...

11. září 2016 v 11:44 | Anet
Přemýšlela jsem nad tím celkem dost dlouho....a zřejmě si zruším svůj blog i wattpad. Why? Protože mě někteří lidi, co náhodou objevili moje stránky tak "trošku" serou...
Možná někdy založim nový, ale nevim, jestli to má vůbec smysl.


The Amnesia.EXE

22. května 2016 v 2:57 | Anet |  Přeloženo
"Jak se daří bráchové?"

Ano, vsadím se, že ho všichni znají. Jeden z nejznámějších hráčů na YouTube. Přátelský, švédský hráč, PewDiePie. On je stejný jako všichni ostatní hráči na YouTube. Všichni sní o tom, jak se stanou populární, protože hrajou videohry, do kterých se zamilovali.

Jmenuju se James a stejně jako Pewds, jsem hráč. Je mi 19 let a žiju sám v Americe. Byl jsem unavený z toho, žít s rodiči a je to docela zábavné být sám - můžu si dělat co chci. Vsadím se, že je zřejmé, že nemám přítelkyni, z čehož vyplývá fakt, že jsem sám svým pánem. Měl jsem jen několik starých přátel v sousedství, ale oni jsou docela milí a přátelští. Dobrá parta kluků. Je smutné, že jsem se začal míň zajímat o mé přátele. Vše co jsem chtěl bylo být "někdo", ne jen jednoduchý fanoušek, který sleduje jiné hráče jak hrajou. VŠE co jsem potřeboval byla popularita a krásná přítelkyně. Věřil jsem, že život hráče by mě mohl zachránit od toho být pouhé ho*no, protože když jste populární hráč, všichni vás zbožňují...no všechno asi přinese čas.

Trvalo hodně času získat peníze na dobrý mikrofon a myš. Dobrý hráč potřebuje veškerou profesionální herní výbavu. Dokonce mi trvalo jen pár měsíců našetřit peníze, věděl jsem, že jsem byl připraven se ukázat.

Byl jsem připravený, ale...
Nebyl jsem schopen se rozhodnout, kterou hru bych měl hrát?

Tam bylo TOLIK úžasných hororových her, které slavní hráči hráli, tak kterou bych mohl hrát?! Přemýšlel jsem o výběru hry...hra, která mě vždy vyděsí...hra, která je velmi populární pro jistotu! To by mi mohl pomoc zaujmout uživatele YouTube...

"Amnesia-Tmavý sestup".

Docela populární hra se strašidelnými jumpscary, nemám pravdu?

Šel jsem na Google Chrome vyhledat si Amnesii. Neměl jsem peníze na nákup právní verze, takže jsem ji stáhnul z internetové stránky, i když je možné, že hra bude závadná. Někdy jsem neúspěšný ve stahování her bez virů, takže najít nezavirovanou Amnesii nebude lehký výkon.

Po hodinách bez úspěchu, jsem byl už unavený z vyhledávaní hry. Jediné, co mohu říct je to, že každá hra, kterou jsem si stáhnul, byl jen další zas*aný virus, který nešel vůbec otevřít! Už jsem se opravdu s hrou loučil...

Ale pak...

Viděl jsem další soubor s názvem "Amnesia.EXE." Naprosto jsem věděl, že "exe" věc nebude fungovat a vše, co bych dostal by bylo pár škodlivých počítačových virů, ale byl jsem zvědavý, tak jsem to stáhnul.

Trvalo to jen několik okamžiků a stáhlo se to, tak jsem to začal instalovat...

FUNGOVALO TO! Ó můj bože! Opravdu to fungovalo. Cítil jsem, že bych měl brzo umřít radostí! Byl jsem konečně připraven na můj nový herní život! Okamžitě jsem kliknul na ikonu hry. Hra se načítala opravdu dlouho. Začínal jsem být ospalý a cítil jsem, že brzo odpadnu. Věřil jsem, že hra bude fungovat v rámci příštího rána, takže jsem šel do kuchyně pro nějakou svačinu. Popadl jsem nějaké sendviče a plechovku Coca Coly, pak jsem si sedl na gauč a zapnul televizi. Cítil jsem, že bych měl mít po tomhle dni nějaký odpočinek. Každý den jsem byl unavený, kvůli mému počítači, nebo větší pravděpodobnost, že to bylo kvůli mému poněkud nudnému životnímu stylu.

Začal jsem mluvit sám se sebou po dlouhou dobu...na chvíli jsem přestal a upadl do hlubokého spánku.

-

Druhý den ráno jsem se probudil se svým sendvičem v puse. Celé mé tělo mě bolelo, protože jsem spal ve vtipné poloze na gauči. Udělal jsem krok do mého pokoje, abych zjistil, jestli je hra načtena.
...
Ale...
Obrazovka byla černá...

Začal jsem klikat na tlačítko "ON" pro opětovné zapnutí počítače, ale nezaplo se to.
Byl jsem opravdu naštvaný. Vážně!
Proč se divné věci vždycky stanou mně?!
Rozhodl jsem se stresu zbavit sám venku, protože všechno je v těchto dnech opravitelné.

To je první důvod, proč jsem vzal notebook a ukázal ho svému kamarádovi. Byl to dobrý odborník na počítačová zařízení a jiné závadní problémy. Šel jsem přes pár ulic, trvalo to dobrých pět minut než jsem byl na jeho dvoře. Klepal jsem na okno, protože on obvykle ignoruje klepání na dveře. Věří, že jediní lidé, kteří klepou na jeho dveře jsou otravní pitomí agenti. Jen jeho praví přátelé a jeho rodina klepou na jeho okno.

Můj kamarád pomalu otevřel dveře a široce se na mě usmál.

"Ach hej brácho. Já ..." Jak jsem začal mu vyprávět o svém počítačovém problému přerušil mě.

"Jo vole, já vím. Opravím tvůj počítač ... a mimochodem dnes večer budu mít večírek v mém domě!"

"Jak si to věděl?" Byl jsem překvapen, jak uhodl můj důvod k návštěvě.

"Psssh, ty máš problémy s počítačem celou dobu. Máš počítač právě v tvých rukou a právě teď. Hloupý brácho!" Zasmál se a vzal můj počítač.

"Ach yeahhh správně, a jistě, proč ne! Nech mě hádat, večírek začne o půlnoci, že?"

"Haha! Jo, jako vždycky! Uvidíme se dnes večer brácho!"

"Haha, ahoj brácho!"

Zabouchl dveře přímo před mým obličejem, a samozřejmě to bylo úplně normální pro mě tak jako tak.

-

Vrátil jsem se do mého domu. Stále jsem byl trochu ospalý, takže jsem si trochu zdřímnul před odchodem na večírek....

Otevřel jsem oči a všechno bylo tmavé. Uvědomil jsem si, že bylo opravdu pozdě! Podíval jsem se na své hodiny. Byla skoro půlnoc! Okamžitě jsem vstal a odešel na kamarádovo večírek.

Dveře byly otevřené, takže jsem vstoupil dovnitř. Moje oči bolely potom, co jsem viděl tolik světel na večírku. Všichni byli tady, ale ne naši rodiče, samozřejmě. Haha! Každý mě s radostí přivítal! Byl jsem opravdu šťastný! Měli jsme nějaké energetické nápoje a některé nezdravé potraviny během našeho času na večírku, ale začínalo být opravdu pozdě, cítil jsem, jak brzy usnu v kamarádově obýváku na gauči. Předtím, než jsem uskutečnil další z mých každodenních zdřímnutí, můj přítel, který slíbil, že opraví můj počítač mi řekl, že všechno opravil. Prosil mě, aby si mohl zahrát Amnesii se všemi, tak jsem přikývl a zavřel oči.

Probudil jsem se v ... místnosti..?

Červený nekonečný pokoj ...?

Vstal jsem a šel přes nekonečnou cestu. Nebyl jsem si jistý kde jsem? Každý můj krok bolel celé mé tělo. Už jsem byl schopen slyšet tichý smích z dálky. Vysoký, černý stín se objevil přede mnou...

Bylo to stále větší a větší a brzy jsem byl schopen vidět lidské tělo ve tvaru stínu. Nebyl žádný živý tvor na této červené cestě. Stín a já jsme tady byli jediní. Začal jsem běžet k tomu a doufal jsem, že požádám o pomoc tu věc, když tu najednou, jsem zastavil.

J-já se nemohl ani pohnout. Mé tělo prostě ... ztuhlo.

Stín se dostal blíž ke mně. Můj strach ovládl moje tělo. Začal jsem panikařit a...

Zavřel jsem oči.

Ano.

Jenom sen.

Poškrábal jsem se na hlavě a vstal. Začal jsem chodit přes všechny místnosti.

Každý ... byl pryč? Byl večírek ... ukončen?

Ale byl tam ještě jeden pokoj. Bylo to na konci chodby. Přišel jsem o pár kroků blíž. Bylo to stále tmavší a tmavší. Bylo tam malé světlo přicházející zpod dveří. Pomalu jsem je otevřel.

Červená.

Všechno....

Jen červená.

Ve středu červených barev, tam byl můj přítel. Ten, kdo slíbil, že opraví můj počítač.

Třásl se...

Brečel.

Měl kapesní nůž ve svých rukou.

Vykřikl hlasitěji s každým jednotlivým krokem, který jsem udělal. Padl jsem na kolena a objal ho.

Řekl: "O-omlouvám se ... j-já ... to m-mi přikázalo udělat všechno t-tohle ..." Ukázal prstem na mou obrazovku počítače.

Vstal jsem se svýma očima doširoka otevřenýma.

To nebyla červená místnost.

Bylo to hrozné, krev pokryla pokoj s hlubokou kovovou vůní a křikem smrti. Všichni moji přátelé byli mrtví. Jejich hrdla byly rozříznuta ... cítil jsem, že opět upadnu do hlubokého spánku. Vše co jsem udělal bylo to, že jsem otočil hlavu na obrazovku počítače.

Stejný stín ve tvaru lidského těla se na mě podíval červeno-žlutýma očima. Široce se to na mě usmálo...

Všechno začalo být rozmazané.

Všechno, co jsem viděl nebylo nic víc, jen dívka s úsměvem...

J-já věděl jednu věc.

Nebyla to jeho chyba.

Nikdo nám nevěřil.

A nikdo nikdy nebude.

Závada....

Závadná hra Amnesia.

Je ten, kdo nás zhypnotizoval ... Nemůžu ani říct co se stalo.

Ale oba víme, že brzy potkáme tu samou smrt, jako oni.


 


Podivný nález ve starém londýnském sirotčinci. Co je to za kostry?

22. května 2016 v 0:15 | Anet |  Special CPFF
Tak fajn, ano trochu vynahrazuju, že je to tu jako na hřbitově bez duchů :D Tak se pobavte hlavně obrázky a já se jdu snažit něco přeložit :T

Roku 2006 byly objevené zapečetěné sklepní prostory londýnského sirotčince.

Ve sklepě starého londýnského sirotčince se našli stovky velkých krabic, které skrývaly tisíce podivných nálezů a pozůstatků připomínající podivné zvířecí druhy z fantasy světa a záhadné deníky. Podivné až znepokojující nálezy budeš mít hned pod následujícím odstavcem.

Věci jsou známé jako sbírka Merrylin Cryptid a název pochází od jména jejich majitele Thomase Theodora Merrylina, cryptonaturalistu, xeno-archeologa a zoologa. Tento aristokrat a biolog se narodil v Londýně roku 1782 a svůj život zasvětil sbíráním a studiu těchto podivných kreatur a druhů. To, jestli jsou pravé, nebo jde o podvrh, nevíme. Jsou však velmi divné.









Ruský experiment se psem. Podařilo se rusům vytvořit zombie?

21. května 2016 v 23:58 | Anet |  Special CPFF
Není to creepypasta, ale Rusko je creepy samo o sobě :D A já jdu shánět dál :T



V listopadu 1943 tisíc amerických vědců na Manhattanu vidělo na videozáznamu, jak bylo mrtvé zvíře přivedeno zpět k životu.
Podivný experiment měl probíhat takto. Nejprve vědci odčerpali krev z těla psa a patnást minut po tom, co jeho srdce přestalo bít, načerpali krev zpět do neživého těla se strojem nazývaným autojector, který sloužil jako umělé srdce a plíce. Brzy pes začal dýchat a jeho srdce začalo bít. Během dvanácti hodin byl pes na nohou, vrtěl ocasem, štěkal, úplně se zotavil.

Film vysvětlil práci skupiny ruských vědců pod vedením Dr. Sergeja Bryukhonenko na USSR Ústavu experimentální fyziologie a terapie v Moskvě. Vědečtí dicáci si mysleli, že toto dílo mohlo posunout zpoustu údajných biologických nemožností do sféry možného. Dva další psi, na kterých byl experiment vykonaný roku 1939 jsou údajně stále živí a zdraví.

Autojector může též udržovat psí srdce bít mimo jeho tělo. Oddělenou psí hlavu udrží naživu tak, že hlava se umí olizovat, hýbat ouškama, ale jen po dobu asi patnáct minut - potom se krev odstředí a začnou se rozpadat tělesné buňky.

1. část
2. část

Silvestr Creepypasty - 3. část (1. polovina..."polovina")

20. května 2016 v 14:08 | Anet
*Snow*

Jakmile mi Soňa zmizela za rohem, vběhla jsem "nepozorovaně" k BENovi do pokoje a zavřela za sebou dveře. Opravdu. Počítač byl pryč. Vykoukla jsem z okna a viděla jí, jak běží do lesa k městu. Všechno to vypadalo tak v pořádku, ale proč mě někde hluboko dráždil ten nepříjemný pocit podezření? Asi se z toho pocitu zblázním, jako by mě to zevnitř užíralo. ,,Tak dobře, uvidíme co máš za plány." mírně škodolibě jsem se u toho ušklíbla a vyskočila z okna ven. Bylo to nízko, tak proč se zbytečně zdržovat?

*Agnes*

Všichni mi jen přidělávají starosti. Normálně bych se o tohle nestarala, ale dřív nebo později by za mnou stejně zase přilezli. ,,Znáš dobře hru The Legend of Zelda, že ano? Je tam někdo...ze zlé strany nebo tak?"
,,Musíš trochu upřesnit. Těch je víc..." bože, dej mi sílu.
,,Teď nevím jak se jmenuje, ale je jako ten hlavní, jen je zlý..."
,,Oh, myslíš Dark Linka?" no konečně jsme se někam dostali. Tyhle hry opravdu nehraju.
,,Jo toho. Tak...on a BEN se nesnáší a teď má Dark příležitost BENa navždy zničit, protože jsi ho uvěznila do jeho videohry. Důležité tam je to JEHO."

(takto dámy a pánové to vypadá, když chcete něco za každou cenu dokončit a nemáte šajnu jak, tam píšete random slova a navíc ve škole a chcete mít nad 1 000 slov qnq tohle si odečtu >~>)

,,Ale to by neměl být takový problém, ne? Stačí ho z počítače dostat pryč a--"
,,Ne! Ne...ty to nechápeš. Zablokovala si mu cestu. Je možné dostat věci tam, ale ne zpátky. Ani já nevím co s tím, je to těžký než mít zablokované obojí. Mohla bych se o to pokusit, ale bude to trvat několik hodin a to ani nevíme co se tam s BENem děje."

(omlouvám se, ale opravdu nevím jak dál, ale potřebuju to už dopsat a nic mě nenapadá, ocenila bych vaše nápady jak to může proběhnout dál a jak to skončit, ať už do komentů nebo do zpráv, opravdu potřebuju poradit)


Aids - nemoc chudých (aneb. když je Anet bez nápadů)

16. května 2016 v 21:16 | Anet
Fajn. Tohle není creepypasta. Jde o článek ze starých novin -no jo, dlouho jsem nic nevydala, tak asi proto-. Zaujal mě na tom ten obrázek (to mi připomnělo creepypastu), tak snad to někoho zaujme ^^
Spíš jde o to, aby bylo trochu poznat, že jsem na tohle tady nezapomněla. Článek není z internetu, musela jsem ho pracně přepsat, aby jste si nemysleli ^^
(možnost výskytu chyb a překlepů, pokud se chyba opakuje, v té době se to tak psalo)


2. prosince 1991
V prosinci uplyne deset roků ode dne, kdy o aids vyšel - ve speciolizovaném lékařském časopise New England Journal of Medicine - první odborný článek. Za ta léta se podařilo, především díky moderní biologii, ledacos - odhalit virus HIV, který aids vyvolává, najít lék, jenž průběh onemocnění alespoň zpomalí, a vyvinout první vakcíny, ty se v současné době ověřují na dobrovolnících. Přesto se aids lavinovitě šíří dál. Nemluví se již o epidemii, nýbrž o pandemii. USA se 170 tisíci nemocnými je zemí nejvíce postiženou, následuje Uganda, Tanzanie, Brazílie... Na celém světě trpí aidsem celkem 350 tisíc lidí.

Chmurná prognóza
Výskyt aids dnes hlásí prakticky všechny země světa, avšak udávaná čísla jsou právě jen špičkou ledovce, kterou můžeme zahlídnout. Skutečný stav nepostihují především proto, že mnohé země si nemůžou dovolit v potřebném rozsahu aids testovat - zejména se to týká chudých africký a asijských států. Navíc to, co se registruje nyní, je vlastně obraz situace, která byla před deseti lety. To je totiž přibližně doba nezbytná k tomu, aby příznaky nemoci byly patrné.
Odhadovat příští vývoj není snadné. Nová zjištění však potvrzují už dřívější předpovědi, že v nejvíce postižených oblastech může aids způsobit úbytek obyvatel. Zejména vyhlídky zemí třetího světa jsou neradostné. Podle odhadů Světové zdravotnické organizace v nich v roce 1985 žilo 30% z celkového počtu lidí infikovaných virem HIV. Koncem tisíciletí to však má být už celých 90 % - a to z 25 až 30 miliónů lidí, o nichž se předpokládá, že budou tímto virem napadeni.

Nebezpečná láska
Už neplatí, že se aids šíří především mezi homesxuály. A přestože i dnes je častou cestou nákazy krev, hlavně na jehlách narkomanů, je aids v podstatě chorobou přenášenou sexuálně. Od klasických pohlavních chorob - syfilis a kapavky, které jsou dnes ve světě opět na vzestupu - se aids liší tím, že je nevyléčitelný.
Lidé se však milují všude. Proč tedy je aids méně častý v zemích bohatých? Vysvětlení je poměrně snadné. Ve velkých městech bohatých zemí jsou počty mužů a žen víceméně v rovnováze. Velká města chudých zemí přitahují mladé muže - slibují najít práci, zbohatnout. Proto v nich muži svým počtem mnohonásobně převažují nad ženami. Přicházejí sem však i mladé ženy a dívky - také jdou za prací a výdělkem a mnohdy končí jako prostitutky.
Život v takovýchto aglomeracích s sebou nese častěji než jinde střídání partnerů, prostituci. Klasické pohlavní choroby se zde neléčí tak důsledně jako v zemích bohatých. Přes sliznici postiženou jinou pohlavní nemocí má virus aidsu cestu do organismu velmi usnadněnou.

Varovný případ Thajska
Podle odhadu úřadu předsedy thajské vlády je dnes v zemi infikováno virem HIV 300 až 400 tisíc lidí a někteří odborníci se domnívají, že toto číslo se může během roku až zdvojnásobit. Hlavní příčinou je zde zřejmě prostituce, významný ekonomický prvek rozvíjející se země. Přestože je v Thajsku zakázána, společensky se toleruje a mnohamiliónová thajská metropole Bangkok světově proslula jako město hojné, levné lásky.
Udávané počty prostitutek se v Thajsku výrazně liší - pohybují se od 200 tisíc do 2 miliónů. I podle velmi střízlivých spodních odhadů si však zde prostitucí vydělává každá čtyřicátá žena ve věku 13 až 29 let. Ministerstvo zdravotnictví se domnívá, že 14 procent z nich je infikováno virem HIV.
Světová zdravotnická organizace vzala v úvahu počet narkomanů, prostitutek, jejich zákazníků a jejich dalších partnerů a dospěla k závratnému číslu 8 až 9 miliónů lidí ohrožených dnes v Thajsku aidsem. Varovné hlasy rovněž upozorňují, že nákaza se začíná šířit za hranice. Ekonomický vzestup země poskytl thajským děvčatům jiné možnosti výdělku a do země nyní přijíždějí vydělávat prostitucí děvčata odjinud. Když se vracejí, virus si odvážejí s sebou...

Každé nové onemocnění je zbytečné!
Na rozdíl od jiných epidemií, které decimovaly či dosud decimují rozvojové země, neexistuje v boji proti aidsu účinná strategie, kterou by vlády mohly vyhlásit a začít uplatňovat. Jeho šíření neovlivní vysušení bažin, jako tomu je v případě malárie, ani fungující kanalizace, která pomáhá potlačovat choleru, ale ani dosud nejspolehlivější preventivní opatření proti mnoha nemocem - lepší výživa. "Jedinou zbraní, kterou proti aidsu máme, jsou prezervativy," prohlásil jeden z delegátů letošní konference o aidsu v italské Florencii.
Šest miliónů lidí nakažených virem HIV v Africe s centrem infekce v subsaharských zemích a asi jeden milión v Asii, která je ovšem víc ohrožena než Afrika, protože v ní žijí téměř tři čtvrtiny veškerých obyvatel světa, konstatovalo se dále na konferenci. Otázka peněz je tu ovšem klíčová. Zaznělo zde například i to, že mnohé africké státy mají dnes na zdravotnictví stejné množství peněz jako v šedesátých letech, v průměru 3,5 dolaru na hlavu. Pro srovnání - v USA či Skandinávii je to částka 1 000 dolarů. Za 15 měsíců, což je dnes průměrná doba přežívání nemosných s plně rozvinutou chorobou, přijde léčení jednoho pacienta v USA na 75 tisíc dolarů.
Jistou naději představují vakcíny, které se nyní ověřují v USA a západní Evropě. Světová zdravotnická organizace doufá, že alespoň některé budou k dispozici během tří let, aby se mohly začít testovat ve čtyrech rozvojových zemích . Brazílii, Rwandě, Thajsku a Ugandě, částečně vybraných pro vysoké procento infikovaných. Zatím jediné, co může zásadně pomoci, je přesvědčit lidi, aby změnili své sexuální chování. Je to stejná strategie, která se osvědčila v boji proti klasickým pohlavním chorobám. Osvědčila se i u amerických homosexuálů, mezi nimiž procento nákazy aidsem v nedávných letech výrazně pokleslo. A jako u každé epidemie, platí i v případě aidsu, že opatření zavedené v počátku epidemie je mnohem účinnější než stejné opatření později. Čas běží.

Veronika Maxová



Takto se - podle kresby z 18. století - chodilo na návštěvu k lidem nakaženým morem. Oděv byl ze saiánové kůže, oči v masce z křišťálu a nos naplněný vonnými esencemi. Možná by se tak rádi oblékli i někteří naši spoluobčané, alespoň ti, kteří v nedávném výzkumu veřejného mínění sdělili, že by za sousedy nechtěli mít, kromě Romů atd., také nemocné aidsem. Přitom přenos viru HIV je velmi obtížný. Nejvíce je ho v krvi a ve spermatu, v menším množství je v poševním sekretu a mateřském mléku. K infekci může dojít při předání velkého množství krve (například při transfúzi) nebo při opakovaných menších dávkách. Bylo by velmi zlé, kdyby podobné postoje veřejnosti způsobily, že ti, co mají podezření na nákazu, lékařskou pomoc neyhledají. Včasná léčba průběh nemoci významně zpomalí a mnohé další před infekcí uchrání.





Jake Spirit

4. března 2016 v 21:45 | Anet
Hiya guys! :3 Tady je nová OC creepypasta, jmenuje se Jake Spirit (buďte na něj hodní :>). Jde o to, že to vlastně není moje OC, ale pomáhala jsem jí napsat jednomu človíčkovi ( https://www.facebook.com/Jakethespirit ), takže veškerý nápad příběhu a jeho vzhledu patří jemu. Nebojte se komentovat, bereme i spravedlivou kritiku :3
-
-
-
Dneska ráno, když jsem se probudil...no myslel jsem si, že je to den jako každý jiný. Den plný nudy a zmatku. Ale kdo ví? Možná bude dnešek výjimečný. Nejdříve se představím. Jmenuji se Jake Wolf a je mi 13 let, vlasy mám hnědé a oči světle modré, skoro až do šediva a v levém uchu mám dvě náušnice, ale to asi nikoho nezajímá. Nemám rád sport, ne že by mi nějak nešel, najdou se i horší, jen mě to prostě nebaví. Nikdy jsem nebyl nejchytřejší, ale taky ne nejhloupější, spíš tak průměrný. Mám zrovna nastupovat do nové třídy na gympl. Jsem za to i trochu rád. V minulé třídě mě všichni dost ignorovali. Všichni až na Samanthu.
Asi chcete vědět proč jsem byl tak ostatními "nebraný" a nikdo se se mnou nebavil? To sám do teď nevím, ale vím co mi spolužáci udělali. Byli jsme na školním povinném výletě a museli jsme šlapat do kopce. Všude byly kameny, stromy, ze kterých opadávalo jehličí...prostě typický les. Parta třídních blbů za mnou běžela a začali do mě strkat. Postupně byli pořád odvážnější, pak to však přehnali, ztratil jsem rovnováhu a spadl na ostrý kámen.

***

,,Tak už by jsi mi laskavě řekl, co se vlastně stalo?" pronesla klidně Samantha a začala mi pomalu sešívat ránu na nose. Bolelo to, protože to vlastně neuměla, ale i tak jsem se cítil u ní skvěle. Jen už mě štvalo, jak se neustále vyptávala.
,,Proč to vlastně chceš tak moc vědět? Bylo to o kámen, to ti musí stačit."
,,To přeci vím, je to jediné, co jsi mi o tom řekl. Víš, mám o tebe docela strach, proto se tě na to ptám."
,,Už to budeš mít konečně hotový?" vypadá to, že jí tak trochu ignoruju? To opravdu ne, její věty si neustále musím přehrávat v hlavě, ale teď už jsem začínal vnímat hlavně tu bolest. Najednou se však odtáhla a začala si sklízet věci. ,,Hotovo. Kdyby se to náhodou uvolnilo, zavolej. Moje číslo máš. A nesahej si na to."
,,Děkuju ti." mile jsem se usmál, jak jen to šlo, vstal jsem, odběhl ke dveřím a otevřel jí. ,,Uvidíme se?"
,,Hmm? Jo jasně, v pondělí ve škole. Pokud tam tedy budeš."
,,Neboj se, budu. Hlavně tam budu pro tebe." nasadila ten svůj neodolatelný úsměv, dala mi pusu na tvář a odešla. Chvíli jsem tam jenom stál a snažil se pobrat, co se to vlastně stalo. Cítil jsem se jako v nebi. Zavřel jsem dveře a...najednou se to prostě zlomilo. Cítil jsem se hrozně sám. A navíc mě začala bolet hlavu. Už zase. Nesnáším tu bolest. Raději jsem si vyčistil zuby, převlíkl se do pyžama, spolky nějaký prášky na bolest hlavy a zachumlal se do svojí postele. Zítra snad bude líp. Dnes ráno totiž odjeli moji rodiče pryč a vrátí se až v sobotu večer. Takže budu mít aspoň část nejlepšího dne jen pro sebe. Ale jak jsem si myslel-dnešek nebyl výjimečný.

***

Probudil jsem se až někdy kolem desáté hodiny ráno. Měl jsem docela hlad a hlava už nebolela, tak jsem se v rychlosti převlíkl do černých tepláků, černého trička, bíločerné, pruhované mikiny a černobílých bot adidas a rychle jsem utíkal ze dveří, mále jsem až zapomněl zamknout. Běžel jsem do jednoho obchodu nedaleko a koupil si kuřecí bagetu. Ani vařit neumím, ale to mi nikdy nevadilo. Pořádně jsem se do ní zakousl, ale najednou mi v kapse zapípal mobil. Někdo mi napsal. "Ahoj, nechceš se setkat se mnou, Klaris a Ester na náměstí? Půjdeme vrátit knížky do knihovny, tak mě napadlo, že když nemáš nic na práci...no prostě přijď." stálo ve zprávě od Samanthy. Lehce jsem se nad tím i pousmál, i když Klaris ani Ester jsem neměl rád, moje bývalý spolužačky a poslední dobou se až moc se Sam scházejí. Dojedl jsem svou bagetu a pomalu šel směrem na náměstí, pak se za mnou však ozval křik.
"Rocky! Rocky vrať se!" rychle jsem se otočil. Viděl jsem menšího pejska, jak běží po chodníku a za ním vlaje vodítko. Běžel za nějakou toulavou kočkou. Pak však vběhl na silnici. ,,Rocky!" vykřikl jeho majitel a jen přihlížel, jak se na něj řítí auto. Začala mě neskutečně bolet hlava. Všechno kolem mě se nějak divně vlnilo. Naprosto bych přísahal, že jsem viděl, jak něco Rockyho vzneslo, pod ním klidně projelo auto, které sice brzdilo, ale nějak to nemělo moc dobrý účinek a pak to něco postavilo Rockyho přímo přede mě. Bolest hlavy potom pomalu ustávala a já stál jako opařený. Zíral jsem na toho psa a snažil se to všechno pobrat. Vlnění přestalo, všichni se na mě dívali tak divně. Jakmile si majitel vzal Rockyho a přitiskl si ho k hrudi raději jsme se rozběhl dál na náměstí. Mohla to být telekinéza? N-ne...to je prostě nemožný! Když jsem už v dálce viděl Sam, Klaris a Ester, zpomalil jsem a šel normální chůzí. Musel jsem se trochu uklidnit.
Sam už na mě z dálky mávala. Musel jsem se určitě začervenat. Kvůli ní to s těma dvěma přežiju. Když jsem k nim přišel, tak Ester i Klaris něco psaly na mobilu a hrozně se chichotaly. Jakmile mě zahlídl mobil rychle schovaly. ,,Nazdárek Jakeu!" pozdravily mě sborově a nasadily až moc podezřelý úsměv. Jen jsem kývl místo odpovědi a přesunul se k Sam. Pomohl jsem jí pobrat knížky a snažil se nevnímat, jak se ti dvě pořád tlumeně smějí. Začalo mě i zajímat, co tam pořád je tak zajímavé. Když jsme šli ke knihovně díval jsem se jim chvilku přes rameno, ale tak, aby si toho nevšimla ani jedna z nich. Rozpoznal jsem, že něco píšou do nějaké skupiny, kde jsou mojí bývalí spolužáci a rozpoznal jsem i některé mé budoucí spolužáky na gymplu. Podíval jsem se na Sam a pošeptal jsem jí: ,,Nevíš co to ty dvě do té skupiny pořád píšou?" Zmateně se na mě podívala, pak jen odvrátila pohled. "Vím, píšu to tam taky." odpověděla šeptem, ale ne tak opatrně jako já, proto se Ester otočila. ,,To není vůbec slušné se někomu takhle dívat přes rameno."
,,Jasně Jakeu, copak jsi všechno zjistil?" přidala se k ní Klaris.
"Právě, že nic. Jen, že něco píšete mím budoucím a bývalým spolužákům."
"Zajímá tě, o čem se tam bavíme?" ušklíbla se Ester a podala mi svůj mobil. "Na. Jen si to hezky přečti, když už je to o tobě. Jen ať víš, co se o tobě díky nám a hlavně Sam říká."
"Ester! Nech toho!" vykřikla Samantha a vytrhla jí mobil z ruky. Celé jsem to sledoval, cítil jsem, jak mi zase začíná bolet hlava. Musel jsem z nějakého důvodu sledovat jen ten mobil. Nic jiného jsem neslyšel. Mobil se sám vymanil ze Samanthy ruky a já ho lehce popadl. Pamatuju si, jak mi Sam mlátila těma jejíma pěstičkama do hrudi a já jen tiše četl všechny ty pomluvy. O tom, že jsem gay, jak mě viděli, že jsem se vyspal s naším třídním jen proto, abych si zlepšil průměr...
"Vždyť tohle není vůbec pravda!" naštval jsem se a hodil s mobilem o zem...tedy hodil bych, kdyby ho Klaris včas nezachytila. Odstrčil jsem od sebe Sam a šel od nich pryč. Bolest hlavy stoupala a já měl na ně hrozný vztek. Hlavně na Sam.
"Ale notak, musel jsi vědět, že něco není v pořádku, když se s tebou bavila jen jedna osoba ze třídy. Zjišťovala si o tobě informace a my jsme si je hezky předělávaly, víš?" pronesla tím svým otravným tónem Ester a to mě nějak donutilo se zastavit. Všechny ty roky se Sam byly na nic. Ve zkutečnosti jsem nikoho neměl. Jedině tak rodiče, ale ti tady také teď nebyli. Otočil jsem se na ně. Bolest už přesahovala veškeré meze. ,,Pain will be destroyed." všechny tři se na mě nechápavě podívaly. Pak si však všimly, že se jim soustředím na krky. Začalo je to škrtit. Snažily se to zastavit, ale kdo by mohl zastavit něco, co vlastně ani neexistuje?! Musel jsem se tiše smát, ale čím víc se dusily, tím větší jsem cítil radost a čím větší jsem měl radost, tím hlasitěji jsem se smál. Když padly na zem nemohly se hýbat. Nemohly, protože byly mrtvé. Dřepl jsem si k Sam a pohladil jí po vlasech. "A já ti věřil. Celou tu dobu." pak se však z dálky začaly ozívat policejní sirény. Určitě to někdo musel vidět. Dál jsem se už o něj nestaral a rozběhl se rychle domů. Běžel jsem po chodníku a odstrkoval všechny pryč z cesty. Ohlídl jsem se za sebe, ale to jsem zřejmě neměl dělat. Kvůli mé hrozné "šikovnosti" jsem zakopl o vlastní nohu a vrazil do nějakých hliníkových štaflí. Niko na nich naštěstí nestál, ale byl na nich zavěšený kyblík s bílou barvou. Vím, že mi spadl přímo na obličej, jak jsem padal na záda a začaly mě z toho nesnesitelně pálit oči. Setřel jsem trochu barvu do svého rukávu jen natolik, abych viděl před sebe a rozběhl jsem se dál směrem ke svému domu. Potlačoval jsem slzy a navíc jsem cítil, že je ta barva i hodně na vlasech. Na nic jsem nečekal, vběhl do domu, zamknul se, utekl do koupelny, strčil hlavu do umyvadla a začal si vyplachovat oči. Ať to stojí cokoli, jen ať je ta hrozná bolest pryč!
Jakmile jsem už dokázal pořádně vidět i něco jiného, než jen bílo a bolest trochu ustoupila, všiml jsem si, že to co stéká do odtoku není jen bílá barva, ale i krev. Po chvíli už je trochu krve a vodu jsem vypl až když z očí nic neteklo. Pak jsem si je zakryl a snažil jsem si umýt i vlasy. Geloval jsem si je, tak jsem doufal, že to pustí. A asi to vyšlo, cítil jsem, že jsou stejně hebký, jako po normální umytí, takže jsem definitivně vypl vodu, vzal ručník a začal si je sušit. Skoro jsem se až bál podívat do zrcadla. Opravdu jsem to nechtěl vidět. Ale zvědavost zvítězila. Podíval jsem se a asi jsem tam na sebe zíral docela dlouho. Moje duhovky byly strašně tmavé, rozhodně se mi to nezdálo. Byly skoro až černé, ale ne úplně a bělmo jsem měl trochu šedivé, byla to tmavá šedivá, ale na duhovky to nemělo. A vlasy mi zůstaly bílé. Co to sakra bylo za barvu?! Znovu jsem se pokusil si ty vlasy umýt, stalo se jen to, že jsem si tím intenzivním třením pár vlasů vytrhal. Proč to sakra nechce dolů? Začal jsem se rozhlížet po koupelně. Celkově jsem viděl všechny barvy o něco tmavěji. Některé o odstín, jiné o dva odstíny. Zkoušel jsem všechno, zhasnout a zase rozsvítit, ale pořád to bylo to samý. Podíval jsem se z otevřeného okna. To už nemohlo být jen světlem. Určitě mi to trochu poškodilo zrak. Vzpomněl jsem si, jak tam ležela Sam a uvědomil jsem si něco. Zabil jsem je. Už nemůžu být tady. Nechci do vězení. Byla to vlastně teoreticky obrana. Vymýšlely si...pomlouvaly mě. Všichni mě pomlouvali. Bolest hlavy se zase začala vracet. Odešel jsem do kuchyně, vzal tužku a kus papíru. Nechal jsem rodičům alespoň vzkaz, ze sklepa jsem vytáhl nějaký menší batoh, naplnil jsem ho jídlem a vodou. Zničil jsem svůj notebook, mobil a rovnou pomocí telekinézi zdemoloval celý svůj pokoj. Bylo to místo, kam jsem se chodil vždycky vybrečet. Teď budu já ten, kdo donutí ostatní brečet. Sám pro sebe jsem se usmál. Na tu bolest hlavy jsem si začínal už zvykat. Hodil jsem si batoh na záda a odešel.
-
(vzkaz od Jakea pro jeho rodiče)
Milí rodiče, uvědomuji si co jsem udělal. Možná to zatím nevíte, ale až u vás policie zaklepe, nebo tam prostě vrazí, tak to pochopíte. Nehodlám toho nijak litovat. Byla to správná věc. Jsem za to rád, že to skončí. Je ještě pár lidí, kterých se musím zbavit, abych už nemusel trpět tou hroznou bolestí. Už mě zřejmě nikdy neuvidíte, takže sbohem.

-Jake Spirit
-

Konec lidičky :3 :D tady pak pár obrázků, napřed ta mikina a boty, jsme našli no xD


A pak naše pokusy ho vytvořit :D První je jeho a ten druhý můj.


Dala jsem to na wattpad, dám to i sem.

2. března 2016 v 21:21 | Anet |  Fakty s Creepypastou
*Upozorňujeme, že v tomto článku nebylo změněné jediné slovo a byl přenesen pomocí ctrl+c - -ctrl+v z mého wattpadu*


1. Masky (Tim Sutton) má černé vlasy a postavou je tak něco mezi...a i tak ho většina kreslí viz. hnědé vlasy a vypracovaný břišáky...


2. Hoody se ve skutečnosti jmenuje Hooded Man a má žlutou mikinu....a i tak mu většina lidí kreslí oranžovou.


3. Jo, mimochodem, Hooded Man nemá tu pusu na masce nijak přeškrtanou a tak, jen je to prostý, obrácený úsměv...ano, přesně tak, je to jen maska, to si taky někdo myslí, že je to jeho kůže.


4. Well, všude vidím obrázky, kde jsou Masky a Hooded Man společně a...něco je nevinný, něco odporný :x Pravda je tam, že Masky a Hooded Man jsou nepřátelé, ale Tim a Brian jsou přátelé.


I know, málo faktů, že? Tak schválně, kolik si myslíte, že tak přibližně existuje CREEPYpast? Nepočítají se postavy jako Poopsy...

No.


No!


Noooooooooooo!!!!


....a nepočítá se ani armáda the Killerů, kterou tvoří například Nina the Killer, Kačka the Killer (you know it Stiak), kromě Jeffa....and maybe i Jane, pokud někdo chce.
Ostatně můžete vyspat i takové shity, co creepypastu (bohužel) tvoří. Já klidně začnu s mojí Snow ("Zpropadený Cleverbot" na mém blogu, už dokončený). Ano, nijak jsem se neinspirovala jinou creepou -myslím tím vzhled, který jsem vymyslela v mém scvrklém mozku-, ale co si budem říkat, je těžké vymyslet naprosto originální vzhled, takže se někdy omylem podaří, že se na někoho podobá. Moje chyba byla to, že už od začátku byla tak nějak spojená napůl s creepypastou a objevoval se tam i shipping...eh... *ego down* ALE! Podle některých je to aspoň originální :3 *ego up*....proboha neměla bych psát anglicky, mam učitelku na nic.
Táááák...konečně jsem se k tomu probrala, k té hlavní věci >:3 Jedná se o to, že se pokusím napsat OC creepypastu, ale budu se snažit, aby to bylo nevinný, děsivý, psycho zároveň...přestávam si věřit ;-;
Anyway, potřebuju vědět, jestli bych náhodou neměla něco upravit na jeho vzhledu, nebo základních věcí, co sem napíšu, protože z papíru to nejde přečíst (škrábu) >.>
Pokud jde o příběh, nehodlám to nijak přeplácat, v rodině to bude v pohodě, ve škole vlastně tak nějak taky...ze začátku to bude spíše jako nějaká obyčejná povídka, prostě moment překvapení ._. slovo "creepypasta" v tom příběhu nepadne ani jednou
Je to vlastně jeho vzhled a nějaký info o něm předtím, než se stane nějaký přelom. Tak napřed vezmu detaily jeho vzhledu.
Tady je 1. detail oka, 2. piercingu ve rtu a 3. myší ouška na kapuci jeho mikiny, která bude později šedivá.



Tady potom jeho postava, zepředu i zezadu.


A tady je jeho mazlíček, o kterém ze začátku ví jen rodiče. Jak jste asi pochopili, jedná se o myš jménem Sebby.


Tak tady to je- Jeremy Morgan, výška 172 cm, 16 let, kluk, jedináček, introvert, oblíbenec učitelů, a důležité je to, že je gay a to chci ponechat

má rád- muzika, sladký, myši, škola, samota, pravda, internet

nemá rád- kreslení, šikana, zima, sníh, lež, arogantní lidi, videohry

Veškeré názory pište do komentů :3

Snow-její 1. Halloween (#bonus)

2. března 2016 v 18:34 | Anet |  Special CPFF
*Snow*
Odbila půlnoc. Všichni spali...no skoro všichni. Já jsem seděla v obýváku na gauči a čuměla do počítače. Četla jsem si fanfikce typu "-nějaká creepypasta x reader", "yaoi creepypasta" a podobný nechutnosti...dělalo se mi zle. Dokonce jsem našla i ship "Snow x BEN" a to už jsem se nasrala a zaklapla počítač. Proč nás každý shipuje? Prožili jsme si spoustu stresu, nejsme psychicky zdraví, já když někoho zabiju nelituju toho. Nějak...mě to nezajímá. Stejně to mají všichni ostatní. Jen lidi začali shipovat a do toho kreslit naše cute, sexy, úchylný obrázky. Opravdu nejsme takový. Opravdu ne.
Slyšela jsem na chodbě nějaký hluk a zaujalo mě to. ,,Kdopak asi je ještě vzhůru?" zeptala jsem se sama sebe a s menším úšklebkem se vydala to prozkoumat. SeedEater má půlnoční svačinku. Zvedl ke mě nadšeně pohled, ale když si mě prohlídl jen dál znuděně odtrhával kusy masa. Asi si myslel, že dostane přídavek. Za mnou se ozvaly kroky. Kdopak by to asi mohl být tentokrát? No jako kdybych to nevěděla. ,,Nazdar Slendy."
,,Co tady děláš tak pozdě Snow?" promluvil mi do hlavy. Jak taky jinak, když má pusu skrytou pod kůží? ,,To bych se mohla ptát i já tebe ne?" odpověděla jsem s menším úšklebkem.
,,Normálně bych ti řekl ať jdeš spát, že každý den potřebuješ energii kdyby se něco stalo, ale teď se mi to i hodí, že jsi tady."
,,Tak co potřebuješ?" musela jsem se dívat pořád jinam, ale ne na něj. Nerada bych zešílela, začala jsem vnímat, jak se mi SeedEater otírá o nohu.
,,Lidé z města už přestali dbát na bezpečnost jak jim radí policie. Chtějí nás chytit a jdou sem vždy po jednom na vlastní pěst. Podle Cupcake a Mr. Widemoutha je jich na nás příliš, takže hned zítra se půjdeme skrýt."
,,A po mě chceš tedy co?"
,,Aby jsi všechny postupně probudila a vše jim vysvětlila. SeedEatera odveď k němu, ať se tady nepotlouká."
,,Tak fajn, ale--" nedopověděla jsem to a už byl pryč. ,,No jasně, to je mu typický." zavrčela jsem si pro sebe, vzala zbytek těla, co ještě SeedEater nedojedl a rozběhla jsem se k jeho místnosti. Pokoj se tomu říkat nedalo. On běžel za mnou...proč jsem běžela? Kdyby mě chytl v momentě, co držím jeho jídlo byla bych jeho předkrm. Vběhla jsem dovnitř, tělo odhodila ke zdi, počkala na něj, rychle jsem ho oběhla menším obloukem, zabouchla dveře a zamkla.
Následně jsem začala postupně probouzet a vysvětlovat. Nebyli moc nadšení, to se dalo i čekat. Taky bych nebyla zrovna happy. Když jsem všechny obešla, byla jedna hodina ranní. Vzala jsem si svůj notebook a šourala se do svého pokoje. Už jsem neměla na nic náladu. Jen jsem padla do postele a hned usnula.

***

Brzy ráno mě něco probudilo. To odporný, zelený stvoření, který se považovalo za elfa...nebo dospělýho. Měla jsem chuť ho seřvat. ,,Snow, vstávej, musíme jít..." řekl jen a když viděl, že jsem při smyslech, utekl. Jít? A kam? A sakra! Málem bych zapomněla! Vstala jsem a...no běžela hned ven jako ostatní. Vždy jsem spala ve stejným oblečení, jakém běhám venku a sprcha se konala jen výjimečně. Taky proč se v týhle společnosti sprchovat, když už zabíjíte? Všichni se najednou rozběhli každý úplně jinam, Toby a Nick podpálili Slender Mansion. Naštěstí jsem si vzala svou mačetu. Pak se mi Slenderman začal ozývat v hlavě, tak jako ostatním. Navigoval mě, kam mám běžet, bylo to speciální místo pro mě. Běžela jsem lesem a musela jsem držet krok s jeho instrukcemi. Nedbala jsem na to, že už asi vyčerpáním padnu. Je to v pořádku, dokud nepotkám někoho, kdo by mě chtěl náhodou zabít, to by byl problém. V dálce jsem viděla stát právě Slendermana. Jakmile jsem tam doběhla podlomily se mi kolena a já padla k zemi.
,,Výborně Snow. Jsi první, kdo zatím dorazil ke své skrýši." mluvil ke mě. A najednou to umí pomalu! Zvedla jsem k němu pohled. ,,T-tohle mě jednou zabije!"
,,O to se neboj, může tě zabít spoustu věcí, ale tohle rozhodně ne. Skryj se tady, zřejmě z toho bude nadobro tvůj nový domov." pronesl a zmizel.
Zmateně jsem se postavila na rozklepané nohy a porozhlídla kolem sebe. Byl tam jediný kámen, takový nenápadný. Dupla jsem na něj a v zemi se objevila díra. Vedly tam schody dolů. Tak fajn...na tohle si snad zvyknu. Rozpustila jsem si svoje dlouhé, bílé vlasy a sešla dovnitř. Zem se uzavřela.


Další články


Kam dál